Zatažená Kodaň plná přitažlivých lidí
Cesta letadlem trvá něco málo přes hodinu. Let je pohodlný a během cesty nenastanou žádné větší komplikace kromě toho, že má naše letadlo malé zpoždění.
Severské země jsou obecně velmi chladné a ani v den našeho příletu v osm hodin ráno tomu nebylo jinak. Na letišti nás ovanul chladný vzduch a otevřela se nám cesta do neznáma. Tepleji jsme se oblékli a z kraje Kodaně jsme vyrazili do jejího středu, hledat hotel. Ten se k naší radosti nacházel nedaleko nádraží a stejně tak od proslulého zábavního parku Tivoli, který jsme samozřejmě neopomenuli navštívit. Člověk si tu připadá jako v říši pohádek. Hned po příchodu do areálu parku se člověku naskytne pohled na skupinku malých dětí oblečených do pohádkových masek princezen a králů. O kousek dál se to hemží barevnými lízátky velkými jako jídelní talíř a horská dráha, ze které je slyšet výskot, celou atmosféru jen dokresluje. My jsme okusili pouze jednu atrakci, vyhlídkový kolotoč, to nám úplně stačilo.
K přepravě jsme zde během pětidenního pobytu využili MHD, pěší chůzi a kola. Dojít se tu dá kamkoli díky mnoha pěším zónám, které vás navedou z jednoho konce města na druhý. A kola se tu půjčují stejně jako nákupní vozíky. U jednoho stojanu si kolo zapůjčíte, u dalšího zas vrátíte. Ovšem musíte takový stojan, který není prázdný. My jsme vytrvali a už jsme šlapali do pedálů.
Foto: Adéla Bujalská, typicky dánský dopravní prostředek
Mnoho památek jako třeba Královská knihovna Stotsholmen, kodaňská burza Borsen nebo Christiansborg slot, kde sídlí místní vláda a parlament, jsou tu v tomto období v rekonstrukci. Ale střídání stráží u královského paláce je podívaná, která také stojí za to. Ani Malá mořská víla před námi neuplavala a nechala nás, abychom se s ní vyfotili.
Metro bez řidiče a pouliční umělci
Metro tu mají poněkud rozdílné oproti tomu pražskému. Nesedí zde totiž žádný řidič, metro jede samo. Je řízeno automaticky a tak, když jste rychlí a ukořistíte místa zcela vepředu, máte možnost skrz sklo vidět, co se před vámi při jízdě odehrává. Tím jsem byli samozřejmě fascinováni a po zbytek pobytu jsme se vždy snažili zaujmout místa v první řadě.
Kodaň je velmi osobité město. Zde je jistě na místě zmínit Christianii. Jedná se o jakési město ve městě. V několika desítkách baráků a polorozpadých stavení, pokaždé však velmi líbivě pomalovaných či posprejovaných, žije uzavřená komunita lidí, kteří si na svém území si v podstatě dělají, co se jim zlíbí. Žádný policista, žádná ochranka, jen vůně marihuany. Christianie dokonce dosáhla úlevy na daních. Oblast je to velice turisticky oblíbená a ani my jsme si tuto zajímavou podívanou nenechali ujít. Když se procházíte tamějšími uličkami, máte pocit, jako byste byli v jiném světě.
Co se zde také velmi příjemným zpestřením, jsou pouliční umělci. Zpívají, hrají na piáno, tancují, kopou hakisakem, ale nikoho tím neobtěžují. Dělají tím radost sobě i kolemjdoucím. Do čepice či pouzdra od houslí jim sem tam zazvoní nějaký ten drobný peníz, oni zdvořile poděkují a dále si hledí svého.
Za pět dní se dá Kodaň opravdu dobře poznat a my jsme přičichli k místnímu životu opravdu důkladně. Při zpátečním letu jsme usoudili, že je to město opravdu ojedinělé. Nejen lidé, kteří zde žjí, místní drsné podnebí, možnost, domluvit se s každým plynule anglicky, ale i místním tak podobný celodenní kvap, večer zakončený v malebných kavárnách nebo na březích kanálů.