Ve Vietnamu jsem jel stopem na skútru i ve čtyřech lidech, říká mladý cestovatel
Během své cesty Vietnamem jste se soustředil hlavně na poznávání malých vesnic. Proč vás tak zajímaly?
Nejsem typický turista, co si přeje hotelový komfort, raději poznám místní kulturu a obyvatele mimo velká města. Vietnam mě překvapil tím, že jsem ta odlehlá místa musel sám aktivně vyhledávat. Čekal jsem je na každém rohu. Samozřejmě se nemohu zlobit, že se i Vietnam chtěl zmodernizovat a dostat se na lepší životní úroveň. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že tam nepotkám průmysl a velkoměsta. Ale při větším snažení jsem nakonec stejně poznal místní a jejich zvyky v malých vesničkách, po čemž jsem opravdu toužil. A také byl takový styl cestování upřímně nejlevnější. Lidé tam mívají zařízený „homestay“, takže přijdete k někomu domů a žijete s ním jeho běžný denní režim. Stojí to jenom pár desítek korun za noc a máte k tomu krásný zážitek toho poznávání jiných lidí.
Jaké mají zvyky?
Jedí třeba všichni pospolu na velké rohožce na zemi, kam se nanosí mísy s různými druhy mas, rýží, zeleninou a tofu a každý si bere. To bych jako zákazník v restauraci nepoznal. Také jsem se takhle setkal s rýžovou pálenkou, kterou v nápojovém lístku ve Vietnamu nenajdete. Přišel jsem jednou do hospody, kde sedělo okolo stolu asi dvanáct podobně starých kluků jako já a měli u sebe lavor s touhle pálenkou. Hned mě vtáhli k sobě a na přivítání jsem si musel s každým přit´uknout a napít se. Ten nápoj má sice asi jenom 20 % alkoholu, ale když si se mnou dal panáka každý a pak rozjeli druhé kolo, musel jsem je začít brzdit.
Jsou lidé ve Vietnamu takhle vstřícní i co se týče stopování?
Tam stačí jenom zamávat a skoro každý zastaví. Zkušenosti mám stejně pozitivní jako třeba z Rumunska nebo Turecka, naopak na Slovensku se mi nikdy nedařilo. A třeba v Íránu je zvykem za stop platit. Ale ve Vietnamu jsem řidičům nic nedával, ani z jazyka jsem toho nemusel moc umět. Věděl jsem jenom, jak říct, že chci rovně, že mu nebudu nic platit a at´ už zastaví. Vždycky jsme se nějak domluvili. V odlehlejších částech Vietnamu je ale skoro nemožné potkat auto, stopoval jsem spíš motorky a skútry. Je to sice zážitek, ale občas jsem dost trpěl. Když jsem jel jednou na skútru ve čtyřech lidech s těžkou krosnou na zádech, břišní svaly mě hrozně bolely, jak jsem musel během jízdy vyvažovat, abych nespadl. Téhle zkušenosti jsem se nakonec raději vzdal a poprosil jsem řidiče, aby mi zastavil, že si stopnu někoho jiného.
Stalo se vám někdy, že zrovna nic nejelo?
To mi většinou místní sami řekli, že třeba pozdě večer už nikoho neseženu. A když se nebylo kde ubytovat, poprosil jsem někoho, zda by mě nenechal vyspat někde pod střechou. Měl jsem sice s sebou stan, ale ten jsem využil jenom jednou. Bylo v něm takové horko a vlhkost, že jsem to nemohl vydržet. A spát pod širákem jsem si netroufl, lítají tam komáři postižení malárií. Vždycky za mnou ale nakonec někdo přišel a zeptal se, co tam dělám a zda něco nepotřebuji. Jednou mě nějaký pán i poslal do hotelu, který vlastnil jeho kamarád, aby mi tam dal pokoj. Takové ubytování bych si já sám nemohl dovolit. A takhle to šlo celou cestu po Vietnamu, vždycky mi někdo pomohl.
Proč pak vaše cesta vedla do Kambodži?
Po měsíci jsem měl pocit, že už mám Vietnam procestovaný. A protože mi zbývaly ještě dva měsíce času, rozhodl jsem se vydat i do další země. Kambodža byla blízko a vízum jsem si mohl dovolit. Tam jsem během dvou týdnů cestoval podobným způsobem jako ve Vietnamu a pak mi napsal táta, že se vždycky toužil podívat do Thajska, které je hned vedle. Že by za mnou přiletěl. Tak jsme tam spolu strávili další dva týdny. Jenže kupováním víz a dalšími náklady jsem se úplně připravil o peníze, a tak jsem se po tátově odletu vydal zpět do Vietnamu, kde jsem si v jedné škole domluvil, že tam budu učit angličtinu. Zkušenosti už jsem měl z Nepálu, kde jsem se takhle věnoval dětem tři měsíce.
Jak vietnamským žákům angličtina šla?
Strašně. Na rozdíl od Nepálu, kde třináctileté děti málem opravovaly mě, jsem tady já uměl daleko lépe než jejich angličtinářka. Vietnamci mají velký problém s výslovností, třeba jsem je celý den učil říkat „š“. Pořád vyslovovali slovo sheep jako „síp“, ale slovo snake překvapivě jako „nejk“. Nevěděli, kdy co použít. Byl jsem rád, že jsem je za ten měsíc zvládl naučit alespoň nějaké základy. Na to mi maturita z angličtiny bohatě stačila, žádné další vzdělání jsem nepotřeboval.
Co říkají vaši rodiče na to, že jste po maturitě kvůli cestování nenastoupil na vysokou školu?
Byli zklamaní, ale nikdy mi do ničeho nemluvili. Velmi mě podporují. A mám pocit, že svými cestami jsem k nim ještě více přilnul. Když jsem byl poprvé pryč, v osmnácti stopem sám v Íránu, prvních dvanáct dní jsem častěji brečel, než byl v klidu. Hrozně jsem trpěl. Pak mi jeden taxikář ujel se všemi věcmi kromě fot´áku, protože jsem mu nechtěl zaplatit přemrštěnou cenu. Když jsem to šel pak hlásit na policii, zatkli mě místo aby mi pomohli, protože u mě v mobilu našli fotky ze střeleckého maturitního kurzu a mysleli si, že jsem cizí agent. Byl jsem úplně na dně, ale když se to pak všechno vysvětlilo, došlo mi, že horší už to být nemůže. A začal jsem si cestu nesmírně užívat i navzdory tomu, že se mi stýskalo.
Nemáte někdy během vašich cest pocit, že tím utrácíte čas a tady vám v něčem ujíždí vlak?
Když to vezmu povrchně, tak rozhodně ano. Je spousta věcí, které si musím kvůli cestování odepřít. Nešel jsem na vysokou školu, snažím se netvořit si tu závazky, směřuji spíš k podnikání, abych byl na volné noze… Je to taková daň, kterou ale obětuji rád. I proto jsem si řekl, že chci teď minimálně rok od poslední cesty pauzu a věnovat se něčemu jinému. Vydělat si peníze na vlastní živobytí a další cestu. A taky chci pořádat o těch minulých výletech přednášky a konečně snad dopsat cestovatelský deník, který toužím vydat jako knihu.
