Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

V alternativní škole v Japonsku jsem se s dětmi učila kvasit ocet, říká dobrovolnice

Jednou z variant, jak poznat při cestování běžný život v dané zemi a zároveň ušetřit, je dobrovolnictví. Za práci dostanete od hostitelů jídlo a ubytování. Tuhle cestu zvolila při návštěvě Japonska i Lucie Rubenová (29), která se do země se svým přítelem vypravila na tři měsíce poznávat tamní kulturu.

Z jakého důvodu jste se stali dobrovolníky?
Chtěli jsme pořádně poznat japonskou kulturu. A to můžeme jen tehdy, pokud budeme žít v rodině. Kdybych tam jako turista spala jen na hotelech, nepoznala bych dost povahu Japonců, třeba to, jak velmi silně dokážou vyjadřovat emoce. Po tisíciletí byly city v jejich kultuře potlačovány, a teď je dávají najevo až extrémně. Japonci se hodně dívají na televizi, kde běží téměř neustále nějaké reality show – a v nich se na pohled tvrdí chlapi hroutí pláčem, navzájem se ponižují nebo se naopak smíchy válejí po zemi. Je zvláštní sledovat rodinu, která se takhle dívá na televizi, vydávají u toho zvuky jako „ó“, „hó“, „hí“ a hodně to prožívají. Na tohle chování u nás vůbec nejsem zvyklá.

Proč zrovna Japonsko?
Cestu do této země měl vysněnou můj přítel, který se o japonskou kulturu hodně zajímá. Původně jsme měli v plánu, že bychom tam spolu čtvrt roku cestovali a on pak dalších šest měsíců studoval. Bohužel nešlo zkombinovat cestovní a studijní vízum, musel by se mezitím vrátit domů. A kdyby se pak do Japonska znovu třeba po dvou týdnech vydal, mohlo by to  tamním úřadům připadat podezřelé a nemuseli by ho do země znovu vpustit. Hodně si hlídají, aby k nim nepřicházeli migranti. Takže jsme se to nakonec rozhodli neriskovat a zůstali jsme tam jen tři měsíce, během kterých jsme cestovali a věnovali se dobrovolnictví.

Jak vůbec práce dobrovolníka v zahraničí vypadá? 
My jsme si své hostitele našli přes neziskovou organizaci WWOOF Japan (World Wide Opportunities on Organic Farms), která funguje trochu jako sociální síť. Lidé si tam sami zakládají profily, kde buď nabízejí práci dobrovolníkům nebo jsou to naopak zájemci o ubytování. A pak už se přes zprávy lidé domlouvají individuálně. Princip dobrovolnictví je takový, že člověk dostává stravu a ubytování za práci. Ta je rozmanitá dle místa a hostitelů, ale obecně platí, že by dobrovolník neměl fungovat jako zaměstnanec. Práce tedy má být ne moc náročná a zabrat třeba šest hodin denně, aby měl člověk čas i na poznávání okolí a odpočinek. Také vám to ušetří dost nákladů, myslím, že v našem případě to mohlo být až sedmdesát procent. Ubytování v Japonsku je totiž hodně drahé.

Kolik hostitelských rodin jste jako dobrovolníci navštívili?
Čtyři. Pracovali jsme třikrát v cestovním ruchu a pohostinství, tedy malých penzionech či restauracích, to další byla škola. Do zemědělství jsme se nezapojili, protože jsme v Japonsku byli od ledna do března a to není sezóna. Většinou jsme uklízeli, vařili nebo obsluhovali hosty, ale také třeba vyřezávali Panovy flétny pro školní děti nebo skládali krabičky na zboží v malé pekárně, která byla připojena k jednomu hotelu.

Které místo vás zaujalo nejvíc?
Já se asi nejspokojenější cítila ve škole v prefektuře Kagošima. V Japonsku se děti většinou biflují spoustu informací, tamní vzdělávání je hodně zaměřeno na výkon a vůbec ne na individualitu. Tahle škola oproti tomu byla extrémně alternativní. V malé vesničce v lesích postavili obyvatelé budovu, ve které se vzdělávalo patnáct dětí od první do deváté třídy, všechny je měla na starost jedna učitelka a jedna paní, která zařizovala provoz.

Jak tam vyučování vypadá?
Děti mají hodně volný režim, žádné testy, žádné zkoušky. Když se chtějí učit, tak se učí, když si chtějí hrát, zvednou se a jdou se proběhnout po lese. Často se učí na nárazových projektech. Přijede k nim třeba specialista na trampolíny, pojízdná knihovna nebo když jsem tam byla já, společně s dětmi jsem absolvovala kurz, jak kvasit ocet. Nevím, kolik toho znalostně budou umět, ale sociálně budou určitě napřed. Fascinovalo mě například, že i osmiletí kluci umějí uvařit oběd pro celou třídu. Všichni se tam o sebe navzájem starají, bydlí na koleji, protože některé z dětí jsou i z druhé strany Japonska.

Máte s dobrovolnictvím nějakou negativní zkušenost?
Negativní přímo ne, ale zažila jsem případ velkého nedorozumění. Psala jsem si s pánem z malého penzionu na ostrově Awaji, kam jsme chtěli vyrazit. Říkal nám, že nemusíme umět japonsky, a i když anglicky psal hodně špatně, věděli jsme, že se s ním dokážeme domluvit. Jenže když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že používal google překladač tak obratně, že jsme to nepoznali. Neuměl anglicky téměř nic. Přesto nám svěřoval celý penzion, vaření, uklízení i ubytovávání hostů, kteří uměli jenom japonsky. Nakonec se nám tam líbilo. Starat se o celý hotel bylo zajímavé, hostům jsme vařili třeba bramboráky, které jedli srandovně hůlkami. Nebo cibulačku, kterou pili. I majitel byl na nás ve výsledku velmi hodný, vzal nás jednou na dvoudenní výlet po ostrově, ale protože uměl anglicky jediné slovo, řekl nám, ať se připravíme na „shopping“.

A jak to mají s angličtinou Japonci obecně?
Všichni se ji učí, ale pravděpodobně jenom číst a psát, nerozumějí tedy mluvenému slovu. Navíc mají svou speciální výslovnost, kterou jsem se časem naučila, a tak jsem pak mluvila takovou japonskou angličtinou. Oni třeba nejsou zvyklí mít dvě souhlásky za sebou, tak si tam dají samohlásku. Nebo místo l říkají r, moje jméno Lucy neuměli moc vyslovit, tak mi říkali „Ruší“. A když jsem například žádala o mléko, věděla jsem, že „milk“ nevysloví, a tak jsem chtěla „mirku“. Ale Japonci se většinou stydí za to, že anglicky moc neumějí, jako kdyby to byla nějaká národní ostuda.

Naučila jste se naopak vy něco z japonštiny?
Nejvíc se mi rozšířila slovní zásoba ingrediencí v kuchyni. Jinak jsem ale používala jen pozdrav a poděkování. Japonština je dost složitá v tom, že má několik úrovní slušnosti. Jinak se baví s lidmi postavenými stejně, jinak s níže a výše. Je to dost náročné na kulturní pochopení, nemohla bych se tedy snažit japonštinu používat bez těchto znalostí. Pravidla etikety jsou tam tak silná, že kdyby Japonec použil jinou frázi, tak je velmi snadné někoho urazit. Konkrétně ve službách mají velmi zdvořilou formu jazyka.

Při dobrovolnictví v penzionech jste tedy hostům nic nenabízela japonsky?
Snažila jsem se. Oni byli dost nadšení, kdykoli jsem jako cizinec něco řekla jejich jazykem, takže by mi tu kulturní neznalost určitě odpustili. Navíc jsem běloch, na to oni konkrétně v těch malých vesnicích, kde jsme pracovali, vůbec nejsou zvyklí. Jedna paní si mě během jídla vyfotila asi šestnáctkrát. Zkoušela jsem se třeba naučit frázi „Dal byste si mléko nebo pomerančový džus?“, ale nebyla jsem schopná si ji zapamatovat. Mělo to hrozně moc výplňkových slov a různých koncovek. Tak jsem jim to raději nabízela v angličtině: „mirku or džujsu?“


Nikola Sedloňová
Nikola Sedloňová
Mám ráda kulturu, především literaturu a divadlo. Aktivně se věnuji hudbě, zpívám v komorním sboru a hraji na příčnou flétnu. V Generaci 20 jsem působila dva a půl roku, přispívala jsem do všech rubrik vyjma sportu. Během posledního semestru jsem byla šéfredaktorkou tohoto magazínu.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.