Únorová Itálie má bez turistů větší kouzlo
Tiché, prázdné, ale díky tomu útulnější. I takhle mohou vypadat uličky v italských historických městech Sirmione a Pitigliano druhý únorový týden. Většinu lidí v tomto období táhnou spíše hory, než chození po památkách. Západ slunce, který nás s partou přátel doprovází posledních dvacet kilometrů k Sirmione, dodává jarní atmosféru, na kterou mnozí lidé v Česku už netrpělivě čekají.
Vodní hrad je dominantou města Sirmione. Zdroj: Simona Samková
Už za tmy vstupujeme mohutnou bránou do jiného světa jménem Sirmione. Kvůli přilehlému jezeru Lago di Garda je trochu chladněji, než jsme čekali. Teploměr ukazuje šest stupňů, ale díky větru od jezera je pocitově daleko méně. Dobře, v tuhle chvíli tu jaro zase tolik cítit není. V Sirmione je hlavní atrakcí vodní hrad, který stojí v jezeře. Celá pevnost je tak zcela obklopená vodou a s pevninou jí spojuje pouze padací most. Během cesty potkáváme akorát starší paní, která nám sama nabízí pomoc. Nemůžeme totiž najít hotel. Je to milá stařenka, ale naše skupina jí nerozumí ani slovo. Hotel nakonec nacházíme i bez její pomoci.
Další známkou mimo sezónní výpravy je cena dvoupokojového apartmánu. Odhadem: cena za jeden pokoj na dvě noci vyjde tisíc korun na osobu, což je asi tak polovina ceny v letních měsících. Kvůli apartmánu nás trochu mrzí, že není tepleji, protože obrovská terasa s výhledem na jezero úplně svádí k opalování a snídani při sluníčku.
Sirmione se zdá být v tomto období městem duchů. Žádný obchod s potravinami nenalézáme, restaurace a bary jsou zavřené. Pro Italy je sice typická siesta od poledne do čtvrté hodiny odpolední, ale teď je deset hodin dopoledne a stejně nikdo nepracuje. Když vidíme cedule s názvy barů, napadá nás, jak to tady asi musí žít v hlavní sezóně. Klid teď ale vůbec nevadí. Italské uličky získávají bez turistů totiž daleko větší kouzlo. Nikde se nemačkáme, jen nasáváme atmosféru. Jeden pán zvesela volá svým italským přízvukem: „Good morning!“, což znamená anglicky dobré ráno. Je naprosto jasné, že Italové nikam nespěchají, nehledě na čas ani roční období. Na všechno mají dost času a zdá se, že mimo sezónu to platí dvojnásob.
Bydlení uprostřed ničeho
Je trochu záhadou, kde berou místní obyvatele jídlo a co vůbec celé dny dělají. Ulice stále zejí prázdnotou. Po dvouhodinovém bloumání městem máme už velký hlad, ze kterého nás vysvobozuje jediná otevřená kavárna, kde jsme jen my a obsluha. V den kdy odjíždíme ze Sirmione, městečko najednou ožívá. No, ožívá je možná trochu silné slovo. Italové však otevírají své restaurace a potkáváme i nadšené turisty. Pochvíli i nám dochází, že za to může den – je totiž sobota. Zůstat ale nemůžeme, přemist´ujeme se totiž do naší poslední destinace.
Město Pitigliano vypadá jako když roste ze skály. Zdroj: Simona Samková
Městečko na jihu Toskánska Pitigliano vypadá jako když roste přímo ze skály. Chceme vyzkoušet něco jiného a trochu víc si užít pravou Itálii. I proto se ubytováváme „na konci světa”. Jde o velmi populární ubytovací zařízení agroturismo, které je v přírodě na samotě a provozovatel se musí věnovat ještě vedlejší zemědělské činnosti.
Domácí Lenora nás vítá a vypadá, že má z hostů radost. Cítíme se i díky ní jako doma. Hned nabízí kávu a přitom vypráví, že mají děti v Itálii prázdniny a proto je vše zavřené. Ale že v neděli by to už mělo být lepší. V letních bungalovech je i přes zapnuté topení trochu zima, ale za to si užíváme nádhernou přírodu kolem. Je úplné ticho, z kterého nám až bzučí v uších. Sledujeme západ slunce nad vinicí. Tohle je Itálie, ta klidná a bezstarostná. Z dálky akorát provokuje vypuštěný bazén, už podruhé litujeme výletu mimo sezónu.
Únor v plavkách
Pitigliano dokáže ohromit svou velikostí a majestátností už ze silnice. Serpentinami se dostáváme až ke středu města. Pitigliano je díky vysokým hradbám a spletitým uličkám tak fotogenické, že nedáváme telefony a fot´áky z ruky. Turisty tu nečeká jezero ani moře, takže není přímo jen letní destinací.
Přírodní termály jsou volně přístupné. Zdroj: Simona Samková
Město je jako labyrint, ve kterém se dá snadno ztratit. Čtrnáct stupňů a slunce příjemně hřeje po dlouhé zimě v Česku. Místo kam by se každý turista v této oblasti měl vydat jsou volně přístupné přírodní termály. Nejsou ale nejlíp značené, a tak je objíždíme asi třikrát. Po chvíli chceme hledání vzdát, pak si ale všimneme několika lidí v plavkách, což v únoru není tak běžné.
V areálu se před námi objevují neskutečné kaskádovité termální prameny s vodopádem. Lidé si sem přišli odpočinout a zrelaxovat se. Je trochu zvláštní, že to tu ještě nikdo neobehnal plotem a nevybírá vstupné. Ano, i Itálie má své vlastní kouzlo v zimě. Třeba žádné mačkání s turisty. Navíc, dívat se téměř sami v únoru v plavkách z vody na západ slunce, to se přece jen tak nepoštěstí.
