Umělci v Irsku se buskingem dokáží i uživit. Pro vystupování na ulici mají lepší podmínky než v Česku
Zatímco v českých ulicích lidé na buskery, tedy pouliční umělce, často koukají jako na žebráky, v Irsku je busking dlouholetou tradicí. Vydělávání peněz vystupováním na ulici pro irské umělce mnohdy bývá i způsobem, jak si plnohodnotně vydělávat. Stejně jako v Praze, i v Irsku ale začínají platit různé vyhlášky, které činnost buskerů stále více regulují. Například v Dublinu ale lidé busking vnímají jako každé jiné zaměstnání, což dává irským umělcům větší šanci na výdělek.
Pouliční umělci v Praze mají často i další zaměstnání. Zdroj: Nikola Krupičková
Při procházce pražským centrem člověk narazí na různé pouliční umělce, od hudebníků po tanečníky s ohněm, komiky či živé sochy. Všichni se svou činností snaží pobavit kolemjdoucí a získat od nich nějaké peníze. Mezi nejoblíbenější města buskerů (pouličních umělců) ale Praha kvůli přísné vyhlášce magistrátu nepatří. V metropoli například buskeři nesmí používat zesilovače či jakékoliv „hlasité“ hudební nástroje, jako například bicí, dudy, pikoly či hoboje.
Nejen čeští umělci ale raději vyrážejí například do Irska, kde jsou podmínky pro busking o něco přívětivější a kde si díky štědřejším turistům mohou vydělat i více peněz. „V Irsku má hraní na ulici dlouholetou tradici a lidé jsou tam na podobnou činnost zvyklí. V Česku je ale busking oficiálně legální jen pár let, předtím byl pouze tolerován a nepodléhal žádnému zákonu. Místní se proto na umělce na ulici často dívají spíš jako na žebráky,“ popisuje situaci muzikant Petr Polák (32), který v ulicích občas zpívá a hraje na kytaru. S pouličním uměním má zkušenosti jak v České republice, tak v Irsku.
Přísnější vyhláška
Současná podoba pouličního umění vznikla právě v Irsku, údajně z kočovných souborů jako jsou cirkusy či poutě. I přes dlouhou kulturní tradici ale Irové pro pouliční umělce minulý rok zpřísnili podmínky. Například v Dublinu nyní buskeři musí hrát maximálně hodinu v kuse a nesmí používat reprodukovanou hudbu jako doprovod ke svým vystoupením. „Kvůli stížnostem podnikatelů, kteří pracují v centru města, jsme zakázali reprodukovaný hudební doprovod,“ odůvodnil dublinský magistrát druhou ze zmíněných podmínek z loňské vyhlášky. Stížnosti se prý podle magistrátu týkaly hlavně situací, kdy si skupinky lidí snažily vydělávat zpíváním příšerných karaoke verzí nových hitů.
I přes tato omezení se ale buskerům pracuje v Irsku lépe než v Praze. Neplatí u nich například zákaz zesilovačů, který je v Praze již rok. „Je pravda, že v Dublinu se už dlouho mluví o možném zákazu zesilovačů a reprobeden během hraní na ulici. Žádná nová vyhláška se ale zatím nepřipravuje a osobně si nemyslím, že by hrozila,“ říká bluesový hudebník Rab Urquhart (46), irský busker původem ze Skotska. Podle něj si v Irsku člověk může buskingem vydělávat na takové úrovni, že ke kvalitnímu životu nepotřebuje další zaměstnání.
V obou zemích přitom platí, že umělcům házejí peníze do klobouků a futrálů na nástroje spíše turisté. „Když má člověk v Praze opravdu velké štěstí na počasí a lidi, může si v průměru za několik hodin vydělat třeba i tisíc korun,“ říká Polák. Za stejnou dobu v Irsku ale lidé umělcům darují peněz daleko více. „Normálně si tam busker může vydělat bez větší námahy denně zhruba 60 eur (cca 1600 korun),“ popisuje Urquhart.
Měsíční výplata za den
V Česku si ale buskeři pouličním uměním spíše jen přivydělávají. „Většinou máme ještě i jinou práci. Někteří buskeři mohou pracovat třeba na poště, další jsou například plnohodnotní umělci či hudebníci a na ulici si jen přivydělávají na útratu v hospodě,“ vysvětluje Polák.
Většinou nejistý výdělek ale může občas i příjemně překvapit. „Kamarád si jednou v centru Dublinu vydělal 600 eur (zhruba 16 000 korun) za dvě hodiny. Bylo to proto, že k němu přišel nějaký americký turista a nabídl mu, že mu dá 50 eur za každou písničku od Bruce Springsteena, kterou zahraje,“ vypráví Urquhart. Takové případy se ale buskerům stanou tak jednou za život, pokud vůbec. Spoléhat na podobnou štědrost vždy nemohou. „Mně se ale nic podobného bohužel nikdy nestalo. Pořád čekám, kdy takový den přijde,“ směje se Urquhart.
