Součástí Vietnamu je chaos v největších městech, ale i ohromující příroda
Po dvanáctihodinové cestě vystupuje naše čtyřčlenná skupina z letadla v hlavním vietnamském městě Hanoj. A v tom to přišlo, bum. Četla jsem hodně článků o Vietnamu a počasí, ale přeci jen jsem si to neuměla živě moc představit. Neuvěřitelné vedro, dusno a vlhko mi naráží do obličeje. „Potím se a to jen stojím,“ oznamuje zvesela můj kamarád Adam. Stojím jak omámená. Probudí mě až hlasy obrovského davu místních před halou, kteří buď čekají na své hosty, nebo po nás křičí, že nás odvezou. Nemám z nich úplně dobrý pocit. Držíme si svoje věci a hledáme našeho řidiče z hotelu. Nakonec si nás přebírá mladý Vietnamec a odváží nás pryč z letištního blázince. Poznáváme přitom první kontrast Vietnamu – venku neskutečné teplo, v autech a uzavřených místnostech zase zima z klimatizace.
Ulice v Hanoji jsou olemovány kabely s rozvodem elektriky. Zdroj: Karolína Křtěnová
Milý personál nás ubytovává v nečekaně pěkném a čistém hotelu. A my vyrážíme už za tmy prozkoumat poprvé město. Časový posun o pět hodin nám zatím žádné problémy nedělá. Co nám ale problémy dělá, je neskutečný chaos v hanojských ulicích. Chodníky skoro nejsou a pokud jsou, tak na nich místní „podnikají“. Všechno vlastně dělají na zemi. „Pho Ga, Pho Bo,“ slyšíme ze všem stran nabízející Vietnamce jejich nejznámější polévku. Navíc místní obyvatelé nevedou odpadkové koše. Všechen odpad hází na kraj silnice, kde se po celý den tvoří kopečky. V noci přijede vůz, který bordel posbírá.
Všude je slyšet troubení klaksonů. Dopravní pravidla neexistují. Dobře, asi existují, ale nikdo je nedodržuje. Ignorují semafory, přechody také, rozdělení směrů jízdy zrovna tak. Po chvíli odkoukáváme triky místních v přecházení ulic. „Musíme prostě jít plynule a přímo a nedělat žádné nečekané pohyby. Oni se nám vyhnou,“ ujišt´uje mě další part´ák z naší výpravy Martin. Trik je to zřejmě dobrý, nic nás totiž nesrazilo.
Zničené cesty a hustá doprava
Je to zvláštní, ale ve větších městech ve Vietnamu se nepozná na obloze rozdíl v tom, když prší, nebo svítí slunce. Připadáme si jak v kupoli, která je olemována smogem. Nevidíme ani kousek modrého nebe, ani paprsky slunce. Prostě jen šedo. Telefon mi ukazuje 35°C, ale pocitově je stupňů spíš čtyřicet čtyři. Naše vietnamská hostitelka chce vědět, jaké je u nás počasí v létě. Odpovídáme, že kolem 25°C. „Brrrr. Zima,“ směje se překvapeně hostitelka.
Ranní déšt´ nám překazil první naplánovaný výlet, který jsme museli přesunout. Místo toho se domlouváme s mladým taxikářem na ceně, za kterou nás doveze k Voňavé pagodě (Perfume Pagoda). Vypadá jako, když je taxikářem týden a neumí ani slovo anglicky. Po prvních kilometrech nám už dochází, proč všude píšou, že na procestování Vietnamu potřebujete víc času. Silnice nejsou v nejlepším stavu a kvůli husté dopravě nejedeme víc než čtyřicet kilometrů za hodinu. Z celého dne tedy trávíme nejvíc času v autě. Řidič nám ale dává svolení, že si můžeme pouštět vlastní písničky.
Loďkou se dá doplout k Voňavé pagodě (Perfume Pagoda). Zdroj: Karolína Křtěnová
K Voňavé pagodě se po únavné cestě dostává pomocí loďky. Přijeli jsme celkem pozdě, takže většina turistů je už pryč. Plujeme a přitom posloucháme jen šplouchající vodu a občas nějaké zvuky zvířat z křovin okolo. Před námi se otevírá pohled na různé skály. Procházíme areálem pagod, do kterých se okamžitě zamilujeme. Taky se ale setkáváme poprvé s otravnými prodejci, kteří na nás šahají a nedají pokoj. Dobře, nezvládla jsem to a kupuju kolekci asi deseti pohledů od jedné vietnamské babičky, která se fakt snažila. V přepočtu jsem jí za pohledy dala 10 Kč, což je směšná částka. Po chvíli na mě ukazuje jiný „místňák“ se svými dětmi. Zjišt´uju, že mi nechce nic prodat, jen chce, abych se vyfotila s jeho synem. No jo, pořád jsme pro ně nějakým způsobem exotičtí, i když sem jezdí čím dál tím více turistů. Náš taxikář si zabouchl klíče v autě. Naše představení jak otevřít auto, baví místní.
Ha Long Bay na kajaku
Třetí den se vydáváme na asi nejznámější místo z fotografií Vietnamu. Zátoka Ha Long Bay, která je známá především díky vystupujícím vápencovým skalám z moře. Na počáteční otrávenost ze čtyř hodin strávených v autobuse, mnoha turistů, málo místa na lodi a deště zapomínáme ve chvíli, kdy nasedáme do kajaku a projíždíme kolem skal a jeskyní. Máme neskutečný výhled na celou zátoku a je to ještě velkolepější než na fotkách. Nemluvíme, jen si užíváme ten pohled. V této chvíli totiž úplně zapomínám na jinak rušný Vietnam.
V bývalém hlavním městě Hao Lu z přelomu 10. a 11. století se nachází mnoho paláců, pagod a hrobek. Zdroj: Karolína Křtěnová
Poslední den na severu už pocit´ujeme velkou únavu. Nejsme zvyklí na takhle dusné počasí a navíc jsme celé dny pryč. Přesto se vydáváme do národního parku Cuc Phong. Říkám si, že tenhle park musí být skvělý, když má člověk celý den čas ho projít. Nabízí totiž vstupy do jeskyň, výhledy na terasovitá políčka a žijí tam vzácné druhy gibonů, makaků nebo dikobrazů.
My ale máme v plánu další místa a hlavně na nás čeká otrávený řidič. Procházíme tedy jen rezervace zachráněných želv a opic, kterých nám bylo spíš líto. Opice zavřené v klecích nevypadaly zrovna št´astně. Po zpozorování obrovských volně žijících pavouků, raději rychle odcházíme. Náš průvodce se směje a volá za námi: „Nebojte se, nejsou nebezpeční. Ti jedovatí žijí v trávě.“ Poté ještě zvládáme návštěvu Hoa Lu, což je bývalé hlavní město Vietnamu v 10. a 11. století. Náš otrávený řidič po nás chce víc peněz, než jsme se domluvili. Po chvíli smlouvání mu víc dáváme, ale stejně ne tolik, kolik si řekl.
Óaza klidu
Procházka říčkou ve městě Mui Ne kolem červených a bílých skal až k vodopádu. Zdroj: Karolína Křtěnová
Po bláznivém Hanoji přelétáváme do ještě rušnějšího Ho Či Minova města. Už z taxíku k hotelu pozorujeme, že je to daleko vyspělejší město, i přesto, že není hlavním městem Vietnamu. V Ho Či Minově městě se ale poprvé setkáváme s velkým zklamáním. Možná je to hezké místo, jenže my bydlíme v té nejrušnější ulici a ještě k tomu snad v nejšpinavějším hotelu. Šváby v pokoji doplňuje ruch z diskoték a nevěstinců vedle hotelu. Spousta turistů, kteří si přijeli užít velkou párty se vším všudy. Tohle nás ale nebere. Tady není Vietnam, jak jsem si ho představovala, cítit ani trochu.
Proto nasedáme do „ležícího“ autobusu, který nás za šest hodin vyhodí ve vesničce Mui Ne u moře. Tenhle typ autobus nás naprosto dostal. Nejsou tam typické sedačky, ale udělané ve dvou patrech „postele“. Díky tomu nám pohodlná cesta utíká daleko rychleji. Po prvním seznámení s Mui Ne víme, že jsme udělali dobře. Byla to oáza klidu a odpočinku, který jsme už tolik potřebovali. Ležíme na pláži, půjčujeme si skútry a já mám šanci poznat Vietnam zase z úplně jiné stránky. S výpravou si připadáme spíše jako v nějakém řeckém rezortu. Ale nenahraditelnou atmosféru Vietnamu si užíváme při východu slunce v dunách, kam nás zavezli džípem nebo při procházce říčkou kolem skal až k vodopádu. Loučíme se s Vietnamem v nejklidnější části, jakou jsme poznali.
