Škodou 100 do světa. V Rusku jsme pro benzín museli na černý trh, říkají manželé
Jak vás napadlo podniknout takovou cestu?
D: Mě určitě inspirovali cestovatelé Hanzelka a Zikmund, kteří v polovině 20. století projeli autem Asii, Oceánii, Afriku a Jižní Ameriku. Poprvé jsem jejich knihy četl, když mi bylo tak sedm let, a zanechalo to ve mě stopy. Hlavně jsme si ale před pár lety při návštěvě Kuby půjčili auta a jezdili po tamní divočině. Zalíbilo se nám to a říkali jsme si, že by bylo fajn vyrazit autem někam, kam by se dalo dojet přímo z Česka. Asie je levná a chtěli jsme divočinu, nějaké zaostalejší a dobrodružnější místo. Celá cesta byla sama o sobě výzvou, o to víc, že jsme jeli bez navigace jen podle kompasu a mapy, takže očekávání se splnilo.
Ujeli jste 15 000 kilometrů. Byla to tedy vaše první takhle velká výprava?
J: V podobném měřítku největší. Zcestovali jsme vedle Kuby také skoro celou západní Evropu, ale v moderním autě. Tohle byla první velká cesta se starou škodovkou, která paradoxně byla pro takovou cestu lepší. Na Blízkém východě totiž nejsou na moderní auta vybavení. Když se s autem něco stalo, dokázali nám závadu opravit. Moc problémů jsme ale neměli, větší závadu jen jednu.
Co se stalo?
J: Auto přestalo zatáčet v serpentinách, ostrých zatáčkách do kopce. Stačilo ale zajet do nejbližšího servisu. Za dvě hodiny byla oprava hotová, takže se nám naše sázka na starou „stovku“ vyplatila.
Jak jste na tak náročnou cestu sháněli finance?
D: Sehnali jsme partnery a vytvořili crowdfoundingovou kampaň na Startovači, kde mohl náš projekt podpořit kdokoliv. Přispělo nám 85 lidí a celkově vybrali padesát tisíc, část jsme si taky našetřili sami. Oprava auta vyšla na sto deset tisíc.
Proč jste se rozhodli jet bez navigace?
J: Člověka to vtáhne mezi lidi. Když má moderní prostředky, vystačí si sám a nikoho nepotřebuje. Bez nich ale potřebuje lidi kolem sebe a tím pádem se skamarádí a pozná, jak to tam chodí. Narazili jsme i na lidi, kteří nás zvali k sobě domů. Vřele nás přivítali a hostili, nabízeli čaj, k jídlu většinou kebab, nebo mleté maso. Pak už jsme pozvání museli odmítat, jinak bychom z Íránu vůbec neodjeli.
D: Měli jsme pouze mapy států, ale ne měst, takže jsme zabloudili už v Rumunsku v Bukurešti. Věděli jsme jen, v jakém směru potřebujeme vyjet z města. Například jsme našli Kreml, ale dostat se z Moskvy ven už nešlo. Většinou nakonec někdo sebral motorku nebo auto, jel před námi a vedl nás tak někam na výpadovku, kde nám už ukázali cestu. S navigací by si člověk jen zadal cíl, to by nebylo ono.
Nejděsivější byl černý trh
Nevybrali jste si zrovna země známé bezpečností. Měli jste z něčeho strach?
J: Já mluvím rusky, takže jsem v rusky hovořících státech všechno zařizovala. Pro mě bylo docela těžké dostat se na černý trh pro benzín mezi chlapy. Chodili jsme po benzínkách, kde už benzín neměli a ptali se, dokud nás jeden muž nezavedl do starého autoservisu, kde nám nakonec prodali benzín. Měla jsem tehdy docela strach, ale hlavně že jsme benzín sehnali. Jinak nás na cestách nic nestrašilo. Když jsme přijeli na východ Turecka a do Íránu, veškerá ostražitost z nás spadla, vůbec jsme tam neměli strach. Auto jsme nechávali otevřené, kolem nás bylo neustále několik lidí, ale my se nebáli, že nám někdo něco ukradne. Jedinou výjimkou bylo Rusko. Když jsme přijeli, automaticky jsme začali zamykat auto, přikrývat věci, které jsme v něm měli, aby nebyly vidět. Lidé kolem nás byli od začátku nepříjemní a ostražitost přišla sama.
Která země vás zaujala nejvíc?
J: Írán. Nevěděli jsme o něm vůbec nic a pozitivně nás místní obyvatelé překvapili. Byli neskutečně milí, často nás zvali k sobě domů, pomáhali všichni včetně policie a vojáků.
S policií tam tedy žádné problémy nebyly?
J: Írán je sice policejní a vojenský stát, takže jsou tam kontroly podél cest. Pokaždé nás zastavovali, ale ne proto, že po nás něco chtěli, ale aby se zeptali, odkud jsme, kam jedeme a chtěli se s námi vyfotit.
D: Jednou jsme spali u dálnice. Byli jsme unavení a nepodařilo se nám najít lepší místo na spaní. Asi v jednu ráno přijeli policisté a vojáci, mířili na nás samopaly, křičeli a ptali se, co tam děláme. Anglicky neuměli, ale ukázali jsme jim pasy. Pochopili, že jsme turisté a odvedli nás asi 30 km do vedlejšího města, kde byl park. Vysvětlili, že tam můžeme spát a zároveň nám ještě koupili na ráno snídani a omlouvali se, že nás vyrušili. Poté jsme zjistili, že o nás měli akorát strach, protože na našem původním místě přespání se vyskytují jedovatí hadi.
Měli jste i nějaký nečekaný negativní zážitek?
D: Opět v Rusku. Na hranicích byly fronty, vzali nám pasy, vyslýchali nás, co tam chceme a prohlíželi celé auto. Bylo to hodně nepříjemné. Po té zkušenosti jsme i upustili od plánu jet do Kaliningradu a prodloužili si raději cestu po Evropě, abychom nemuseli znovu zažít kontroly dokladů a vyslýchání. I lidé byli až na pár výjimek nepříjemní, proto se nám tam moc nelíbilo.
Během vašich cest jste i natáčeli a fotili. Plánujete z cesty vytvořit dokument?
J: Natáčeli jsme po cestě videa, ale neměli jsme ambici vytvořit něco profesionálního. Většina materiálu jsou prostě záběry z cest. Dokument máme hotový, akorát čekáme, až nám grafik dodělá obal a placky a může jít ven. Píšeme také knihu z cesty a budeme mít i přednášky plus veřejné promítání dokumentu.
Trasa výpravy manželú Urbanových. Zdroj: Urbanovi
