Roční práce se o půlnoci mění v popel
Během oslav město Valencia nespí. Cizinci sem nejezdí trávit klidnou dovolenou. Stávají se jedním z davu a slaví společně s domácími. „Panuje tu neuvěřitelná atmosféra. Místní lidé si pořád dokola pobrukují kratičký nápěvek tradiční písně Valencia en Fallas no olvidarás (Na Fallas ve Valencii nezapomeneš). Na to fakt nezapomeneme,“ popisuje Jana své první dojmy z březnových oslav.
Ve Valencii s jarem ožívá tradice
V ulicích to vře, všude je plno lidí, smíchu, světel, hluku a ve vzduchu je cítit směsice nejrozličnějších vůní. Místní obyvatelé slaví „Las Fallas“ — jedny z nejoriginálnějších španělských lidových slavností. Ty vznikly z tradičního pálení dřevěných pilin a odřezků, které po zimě zůstaly v truhlářských a tesařských dílnách. Hranice vzplály vždy v předvečer svátku svatého Josefa.
Ale jak Valencijští dospěli od pálení zbytků dřeva k pálení figurín? Historie je to první, co Elišku zajímá. Rozhodla se oslovit skupinku postarších pánů, kteří stojí u jednoho ze sousoší. Kdysi dávno prý vytvořil truhlářský učedník karikaturu svého mistra, který ho naštval. Mistrovu figurínu pak hodil na hranci spolu se dřevem, aby shořela. Od té doby je každý rok tato slavnost přehlídkou obrovských groteskních figurín z kartonu a dřeva. Sochy zobrazují známé i méně známé osobnosti a nelichotivé lidské vlastnosti.
Kulturní zážitky pod širým nebem
Po celém městě je rozmístěno zhruba 760 figurín, letos je to rekorní počet. Eliška s Janou jich chtějí vidět co nejvíce, proto vyráží do ulic už dopoledne. Procházku po „galerii“ pod širým nebem využívají i k malému občerstvení. Ve stánku si kupují tradiční dýňové koblihy a tyčinky z koblihového těsta — churros, které se namáčejí v čokoládě. „To je taková dobrota a ta vůně. Není možné odolat,“ zasní se Jana.
Velice zajímavá zvyklost je La Mascaletá — petardový koncert. Odehrává se každý den oslav, vždy na hlavním náměstí. Odpalování petard je složitá alchymie, vše má svůj rytmus a melodii. Celé představení trvá jen pět minut. I za tak malou chvíli však prosytí celé město pach střelného prachu. „Myslela jsem, že mi prasknou bubínky,“ říká Jana. „Jeden pán se mi smál, že prý nic nevydržím. A odcitoval mi staré valencijské přísloví — Není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku.“
Ke každé španělské oslavě patří i uctění patrona města. V tomto případě patronky, Panny Marie Opuštěných. „Viděly jsme pestrobarevný průvod, všichni byli oblečeni ve slavnostních krojích a měli karafiáty v rukách. Vůbec jsme nevěděly, co se děje,“ popisuje Eliška. „Netušily jsme o co jde, ale naštěstí jsme narazily na Mercedes, která nám vše vysvětlila,“ přitakává Jana. Mercedes je Madriďanka, která se každoročně se svou rodinou účastní této slavnosti. Nabídla holkám, že mohou strávit slavnost s nimi, že jim vše vysvětlí.
Život během oslav začíná v noci
Po setmění celé město ozáří světla tisíců barevných žárovek. Davy z ulic nemizí, všichni nadále okukují sochy „ninots“ a pijí horkou čokoládu, jejíž konzumace předčí na pár dní i oblíbené pití vína. Poslední atrakcí každého dne je ohňostroj. Město zhasne a začne ohňová show, která trvá bezmála půl hodiny. „V životě jsem nic takového neviděla. Vše je tak krásně propojené. Hudba ladí s vizuálními efekty. Prostě super,“ vypráví nadšeně Eliška.
První čtyři dny oslav to vypadá v ulicích přesně takto. Lidé chodí po městě a obdivují figuríny. Kriticky hodnotí, jak se povedly a hlasují v soutěži o nejlepší sochu. Ta nejpovedenější z nich se totiž nespaluje, ta jediná zůstane ušetřena. Putuje pak do muzea — Museu Faller.
Plameny zničí všechnu krásu
Nejlepším, všemi očekávaným momentem je La Cremá neboli pálení figurín o svatojosefské noci (19.března).Po celý den se do Valencie sjíždějí hasiči, policisté i sanitky ze širokého okolí, aby se předešlo případným problémům. Vše vrcholí dvě hodiny před půlnocí. Zapalují se hranice a první fiugríny se mění na popel.
Plameny během chvilky zničí všem jejich celoroční práci. Někteří, zvláště děti, to oplakávají. „Všimla jsem si jedné malé holčičky, po tvářích ji tekly slzy. Bylo jí líto, že figurína, kterou postavila shořela. Její tatíněk jí utěšoval s tím, že za měsíc začnou stavět novou a větší sochu pro příští rok,“ líčí Jana. A je to tak, přípravy na něco, co pak shoří během chvilky, opravdu trvají celý rok.