Proč jet na dovolenou nudným autobusem, když už po cestě můžu zažít dobrodružství, říká mladá stopařka
Co vás vedlo k tomu, jet do ciziny stopem?
Je to kombinace dobrodružství a toho, že je to levné. Letenky jsou drahé a když ušetřím za cestu, můžu pak o to víc utratit za vstupy do muzeí nebo za místní jídlo či suvenýry.Nejhlavnější je ale zážitek z cesty. Když se jede na dovolenou autem nebo letadlem, tak člověk celou cestu hlavně prospí a doufá, že už tam bude. Na stopování se mi ale líbí, že už samotná jízda je zážitek. Proč jet nudným autobusem, když už po cestě můžu zažít dobrodružství. Potkávám tolik zajímavých lidi, kteří mají svůj příběh a dozvím se tak něco o nich nebo o zemi, kde žijí.
A nebojíte se, že zastaví někdo, kdo by mohl být třeba nebezpečný?
Ne, já lidem věřím. Za tu dobu, co stopuji, nemám špatné zkušenosti. Jednou se mi teda stalo, že při stopování na Moravě mi zastavil pán, který pak odbočil jinam, než měl. To jsem se trochu bála. Hned jsem mu ale řekla, že měl odbočit tam a on se omlouval, že zapomněl a vrátil se zpátky na správnou cestu. Strach může být oboustranný. Já nevím, co je zač ten, kdo mi zastavil, ale ani on netuší, jestli já nejsem šílenec. Když jedu s kamarádkou, je to výhoda, protože jako dvě holky vypadáme důvěryhodněji, než kdyby stopovali dva kluci. Ze zkušeností vím, že holkám vždycky někdo zastaví a nestráví na místě celý den.
Kdo vám na cestách při stopování nejčastěji zastavil?
Hodně zastavují ti, kteří stopovali jako mladí, takže to znají a tak ví, co to obnáší. Na cestě do Rumunska nás vzala i paní, která prý stopaře vůbec nebere. Ale když mě a kamarádku viděla, tak si řekla, že nás radši vezme ona, než nějaký blázen nebo vrah. Taky jsme jely se slečnou, která žije v Maďarsku, ale má slovenské kořeny a když nás slyšela na benzínce mluvit, řekla si, že je to znamení. Byla nábožensky založená a navíc nadšená, že si s námi může povídat slovensky a my jí rozumíme.
Jízdu s opilým řidičem jsme riskovat nechtěly.
Jak moc bylo náročné, dostat se stopem z Česka do Rumunska?
Musíte vědět, kam si stoupnout. Nejde to hned někde v centru nebo na jakékoliv silnici. Chce to jít na nějakou větší silnici směrem, kterým jedete. Většinou jsme nečekaly moc dlouho, do hodiny vždycky někdo zastavil. Někdy stopování kazí i počasí. Když čekání trvalo trochu déle a bylo zrovna horko a dusno, nebylo to příjemné.
Počasí bylo to jediné, co vám komplikovalu cestu?
Měly jsme jeden nepříjemný zážitek už při cestě z Vrchlabí, odkud jsme vyjížděly. Zastavil nám pán, kterému se v autě válely lahve od piva a táhl z něj alkohol. Kamarádka se hned vymluvila, že potřebujeme zastavit ve vedlejší vesnici a on nás tam naštěstí vysadil. Jízdu s opilým řidičem jsme nechtěly riskovat. Hned jsme ale stoply dalšího řidiče, což byl bývalý biatlonista Vlastimil Vávra, který dnes občas biatlon komentuje. Vyprávěl nám, jak přestal jezdit, protože chtěl veškerý čas věnovat pilotování letadla.
Zastavovali vám i jiní zajímaví lidé?
Vlastně ano. Kromě toho sportovce jich byla spousta. Na stopování jsou nejlepší právě příběhy lidí. Do Maďarska jsme jely s pánem, který uměl jen maďarsky a chvíli jsme nevěděly, jak se s ním domluvíme. On nás ale pak slyšel bavit se mezi sebou a hned vytočil telefon. Měl manželku Slovenku, která si vyslechla co potřebujeme, vše přetlumočila manželovi a ještě popřála hezkou cestu. Z Budapešti nás vezl maďarský vysokoškolský učitel a po něm jsme si stoply fotografa, který fotil pro maďarský bulvár. Přes hranice do Rumunska jsme zase jely s dvěma kamioňáky, kteří byli hrozně ochotní, ale na hranicích museli uplácet pohraničního, protože měli přetížený vůz. Co auto, to nový příběh.
