Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka
Jaké zvyklosti vás u tamních lidí nejvíce zarazily?
Zajímavá pro mě byla zjištění, že se například nemá sedět se zkříženýma nohama, myšleno mít nohu přes nohu. Dále, že se nesmí překračovat sedící člověk a jídlo, pokud je obojí na zemi a mnoho dalších.Tyto zvyklosti vycházejí z tradic a náboženství tamních obyvatel a jejich nedodržování by brali jako neslušnost.
Je nějaká vlastnost, která je pro místní obyvatele charakterizující?
Asi to, že nikdy neplánují a žijí tak ze dne na den. Na stavbě části školy, na které se podíleli i naši dobrovolníci a kterou vedl český architekt, se běžně stávalo, že třeba nepřišli dělníci, protože měli rodinnou oslavu. Oni zkrátka nic neplánují a moc neřeší. Jak sami říkají, dělají vše takzvaně „Ladakhi way“, což znamená, že vše dělají po svém a beze stresu.
Připravovala jste si pro své žáky nějakou práci dopředu?
Měla jsem přichystané tři projekty. Ovšem ty se v průběhu mého pobytu dost změnily. Mnoho lidí mě předtím varovalo, že v Indii nebývá vše tak, jak si to člověk dopředu připraví, což se mi potvrdilo.
Jana Tichá (uprostřed) učila děti ze školy v Mulbekhu výtvarnou výchovu. Foto: Kate Kittredge
A jak se situace změnila?
Některé z projektů nebylo možno aplikovat na místní děti. Já jsem s nimi například chtěla probírat dějiny evropského umění, ovšem když jsem tam přijela, tak jsem viděla, že i vzhledem k jejich buddhistickému náboženství to moc nepůjde a že by to pro ně bylo spíše nepřínosné.
Z jakého důvodu?
My jsme zvyklí například z antiky pracovat s mužskými a ženskými akty, to je ale v jejich společnosti naprosté tabu. Sexualita, kterou ukazuje evropské umění, by pro ně byla asi těžce vstřebatelná. Říkala jsem si, že ta kultura je od naší tak odlišná, že by mohlo dojít k nepochopení a že bych třeba mohla překročit nějaké hranice, které mi nejsou úplně známé. A připravit si výuku například na indickou kulturu mi připadalo hloupé, protože bych mluvila o něčem, o čem toho sama moc nevím.
Jak jste si poradila s dalšími překážkami, kvůli kterým jste musela zaimprovizovat ve výuce?
Měla jsem štěstí, že ve stejnou dobu tam byl i jeden Čech, který uměl střihat. Takže jeden z projektů, který jsem s dětmi dělala, byly animované filmy s draky, které mi pomohl sestříhat. Děti rozkreslily draky, které jsem potom oskenovala a zpracovala.
Měla škola nastavený pravidelný režim?
Ano, začínala vždy v deset hodin, protože některé děti musejí docházet třeba i šest kilometrů pěšky, tak aby stihly přijít včas. A končilo se většinou ve čtyři hodiny odpoledne. Bylo tam deset tříd plus jedna nultá třída, do které chodí předškolní děti. Každé ráno zahajovala celá škola společně. Vždy se konal nástup, na kterém děti na uvítanou zazpívaly indickou hymnu, a potom i další písničky nebo recitovaly básničky. A učilo se i v sobotu.
Vyučovala jste první až devátou třídu, bylo to náročné?
Bylo to spíše nečekané. Počítala jsem s tím, že budu učit hlavně nižší třídy. Někdy jsem čelila odlišným jazykovým schopnostem -výuka probíhala v angličtině, ale vždy jsme se s žáky nějak domluvili.
Jaká byla vybavenost školy?
Škola neměla mnoho učeben. Vybavení tříd bylo poměrně chudé, například tabule se nenalézaly v každé třídě. Ale i přesto to představovalo docela luxus na poměry, které tam panují. Lidé žijí v takových hliněných chatrčích, spí na střechách… Nicméně ve škole měli i pár počítačů, i když všechny nefungovaly. Velkým štěstím také byl přístup k vodě, což znamenalo, že škola měla studnu, a to není běžnou součástí. Nicméně některý materiál, který jsem potřebovala k výuce, jsem si musela dokoupit sama.
A jaké zázemí jste měla vy?
Já jsem bydlela ve škole, ve které byly vyhrazené dvě místnosti pro dobrovolníky. Měly betonovou zem, okna trochu vymlácená, nedovíraly se dveře, občas šla elektřina a občas ne. Pokoje jsem obývala spolu s dalšími dobrovolníky. Později jsem se přesunula do místnosti, kterou jsem měla pouze pro sebe.
Dorazily do vesnice i jiné technologické vymoženosti kromě počítačů?
Často jsem viděla neuvěřitelné kontrasty. Lidé měli například dotykové mobily, Coca-Colu nebo i iPady, ale zároveň žili v nuzných podmínkách. To často vytvářelo zvláštní situace. Například tam lidé topili jačím (jak – mohutné zvíře žijící vysoko v horách, pozn. red.) trusem a chodili ho sbírat do hor, takže jste mohli potkat člověka, který má na zádech nůši s jačím trusem a zároveň se kouká na iPadu na Facebook.
Box:
Vesnice Mulbekh leží ve výšce zhruba 3300 metrů nad mořem na severu Indie. Nachází se vysoko v Himálajích v oblasti Ladakh, které se říká Malý Tibet. Je jednou z posledních buddhistických vesnic, v jejímž okolí je mnoho mnišských klášterů. Česká organizace Brontosauři v Himálajích pomáhá v rozvoji místní škole Spring Dales Public School. Jsou jedinou českou organizací, jejíž projekt spolufinancuje 14. Dalajláma. Organizace zajišt´uje pomoc od českých dobrovolníků, kteří mohou přispět jakýmkoli svým vzděláním. Sponzoruje rozvoj školy a poskytuje školení místním učitelům v oblasti pedagogiky a vedení školy.
