Připadala jsem si jako ve vězení, hladová a s nejistou budoucností, vzpomíná Afghánka žijící v Česku
Před dvaadvaceti lety jste s rodinou emigrovala do Česka. Co vás k tomu vedlo?
Utíkali jsme před válkou. V Afghánistánu už to pro nás nebylo bezpečné. Otce pronásledovali, protože jako univerzitní profesor germanistiky spadal pod inteligenci, kterou režim tvrdě potlačoval. Život tam už se zdál do budoucna nemožný. Člověk nevěděl, jestli se druhý den vůbec vzbudí.
Co jste pro útěk museli udělat?
Část majetku rodiče prodali, zbytek rozdali po rodině. Získali tím peníze na útěk a hlavně pro převaděče. Bez něj by to asi nevyšlo. Dovedl nás v pořádku až do Česka. Cesta nám trvala rok. Měla jsem štěstí, že jsem při útěku zůstala se svými rodiči a dvěma sourozenci. Neztratili jsme se.
Jak jste jako malá útěk vnímala?
Je pro mě náročné na to vzpomínat. Dítě ty špatné momenty zkrátka vypustí. Alespoň já si to myslím. V tu chvíli ani nemá dostatečnou emocionální výbavu, aby to vše zpracovalo. Pamatuji si, jak nám převaděč řekl, at´ se ihned nahlásíme na místní policejní stanici a ta nás přidělí do určitého uprchlického tábora. Bála jsem se, co s námi bude. Ze začátku jsme byli v Jezové.
Všude byly mříže, přišla jsem si jako ve vězení
Jak to u výslechu vypadalo?
Přijdete do místnosti, kde sedíte mezi ostatními uprchlíky několik hodin, a čekáte, než se dostanete k pohovoru. Připadalo mi to tam jako v koncentračním táboře v Terezíně, kde jsem později se základní školou byla na exkurzi. Dlouhá chladná chodba, pár dřevěných míst na sezení. Měli jsme hlad a byla nám hrozná zima, protože jsme se tam dostali někdy v prosinci 1997.
Na co se vás tehdy vyptávali?
Nejdřív se policisté ptali rodičů, proč utíkají. Na jejich cestu, na život v Afghánistánu. Chtěli slyšet hlavně rodinnou historii. Pak si zavolali nás děti a ptali se na stejné otázky. Ty odpovědi potom porovnávali, jestli sedí a náhodou někdo nelže. Děti jsou vždy dobré vodítko, jestli rodič mluví pravdu. Pro nejmenší to je ale šílený stres. Vůbec netuší, co se s nimi děje.
Jak to bylo s překladem? Přeci jen jste byla dítě, které nemluvilo česky.
U pohovoru byli vždy tlumočníci. Mluvila jsem persky a oni to potom překládali do češtiny. V tu chvíli se ale velmi jednoduše může stát, že dojde k nějakému nedorozumění. Tlumočník prostě něco chybně přeloží. Nehlídáte ho, když mu nerozumíte ani slovo.
Tři roky jste strávila v uprchlickém táboře. Co všechno jste po pohovoru absolvovala?
Poslali nás do karantény, kde jsme byli asi měsíc. Zdravotníci sledovali náš zdravotní stav, jestli jsme s sebou nepřinesli nějaké nemoci. Znovu kontrolovali všechny naše výpovědi. Zároveň porovnávali naší životosprávu. Dávali nám třikrát denně jídlo. To bylo všechno. Byli jsme zavření, nemohli jsme chodit ven, všude byly mříže. Tábory jsou situované většinou za městem. Přišla jsem si jako ve vězení.
Na den jsme dostali jen 12 korun
Jak vypadá karanténa v táboře?
Jsou
v ní místnosti, kde bydlí klidně i více rodin. Měli jsme štěstí, že jsme
bydleli s jednou afghánskou rodinou. Měla i podobný osud, takže si rodiče
měli o čem povídat. Díky tomu jsme neupadali do depresí. V jedné místnosti
nás bydlelo asi dvanáct, spali jsme na starých palandách. Na celý blok, kde
bylo asi deset pokojů, bylo jen pár sprch a záchodů. Po propuštění
z karantény nás zařadili mezi ostatní, dostávali jsme opět třikrát denně
jídlo a dvanáct korun na den, které jsme šetřili na krátké vycházky jednou
týdně. Alespoň tak jsme se trochu dostali mezi lidi. Jednou měsíčně nám
dodávali i hygienické potřeby a oblečení jsme získávali z charit.
Co se dělo potom?
Začal u nás proces integrace. Museli jsme se naučit jazyk, reálie. Po třech měsících jsme my děti byly vyslány do klasické školy ve městě. Rodiče se jazyk učili v táboře a čekali na vyjádření Ministerstva vnitra. Trvalo dlouho, než jsme se dostali pryč. Po třech letech nás převezli do hotelu v Dubici, který byl už pro veřejnost uzavřen. Neměli jsme totiž dál na tábor právo. Rodiče byli bez práce a peněz, my jsme chodili do školy. Jednou za čas nám charitativní organizace přidělily i jídlo. V tu dobu moje maminka docela vážně onemocněla. Díky tomu jsme ale konečně dostali po šesti letech pobytu humanitární azyl, kdy nad námi Česká republika drží mezinárodní ochrannou ruku. Občanství ale stále většina rodiny, včetně mě, nemá. Paradoxní je, že moje nejmladší sestra Donia (20) ho získala až letos, a to se narodila tady. Byla také brána jako uprchlík.
Bylo pro vás těžké zvykat si na nový jazyk, školství?
Na začátku to bylo těžké. Jako děti jsme byly do školy dány brzo, už po pár měsících. Autobus nás vždy odvezl ráno pryč, a potom nás zase přivezl zpět do tábora. Nesměly jsme se pohybovat jinde. Prvních pár let jsme toho moc neuměly. Učitelé nás na začátku neklasifikovali. Šly jsme se sestrou o ročník níž, abychom se vše naučily. Byly jsme zařazeny do třetí třídy. Postupně jsme se ale lepšily, dokonce se nám později povedlo přeskočit čtvrtou třídu a šly jsme rovnou do páté. V tu dobu jsme už začaly být hodnocené.
Lidé si před vámi i odplivnou
Jak vás přijali spolužáci?
S nimi to vždycky bylo náročné. Na prvním stupni základky nás vůbec nepřijali. Byli jsme jiní. Děti se k nám chovaly hůř, než později na druhém stupni a střední škole. Hodně nás přirovnávaly k Romům a chovaly se k nám špatně, posmívaly se a stranily se nás. Našli se ale i tací spolužáci, kteří se k nám chovali slušně. Ale kamarády jsme neměli. Ani na střední. Vždycky jsme byly mimo skupinu. Učitelé a profesoři nás ale podporovali, protože viděli naši snahu zapadnout.
Setkáváte
se hodně s předsudky?
Rasistické
narážky tady v Čechách byly vždycky. Když jsme se ale přestěhovali do
Prahy, asi před šestnácti lety, situace byla najednou o trochu lepší.
V hlavním městě je více kultur a zdá se mi, že jsou na to lidé už zvyklí.
Situace se zhoršila, když v Evropě propukla uprchlická krize. Od té doby
to začínám pocit´ovat i tady v Praze, ty pohledy a narážky. Nedávno jsem
byla venku s kamarádkou a jejím mužem, který je Ind. Procházel kolem nás
nějaký pán a před námi si odplivl.
Letos jste se zapojila i do projektu HateFree, který se vymezuje vůči rasismu. Co je vašim cílem?
Chceme rozšířit povědomí o tom, že Praha patří i nám, že patří všem. I my, co máme jiný původ, se můžeme cítit jako Češi. Připojila jsem se do kampaně Praha, metropole všech. Zaobíráme se tam hlavně migrační problematikou. Ještě před projektem jsem ale dělala po školách besedy, abych dětem vysvětlila pojmy jako imigrace nebo integrace.
V Česku žijete 22 let. Jaké to pro vás bylo přijmout cizí kulturu?
Já jsem si vytvořila svojí vlastní třetí, kde jsem přijala pozitivní prvky z obou kultur. Mám přizpůsobené kulturní prvky tak, aby mi v ní bylo dobře. Podobně to mám s vírou. Nepřipisuji se k náboženství, ale považuji se za duchovního člověka, ne náboženského. Nejsem vymezená.
Oproti tomu, co jste zažívala v minulosti, jste teď spokojená?
Momentálně ano. Ale smířit se s tím vším bylo náročné. Existenční a existenciální krize tu byla dlouho. Asi deset let. Po odchodu z tábora člověk ze začátku nevěděl, jestli má vůbec na jídlo ze dne na den. Začínali jsme od nuly. Při odbourávání traumat mi hodně pomohla meditace a jóga, kterou studuji již čtvrtým rokem pod záštitou Karlovy univerzity. Krom toho pracuji v softwarové firmě jako konzultantka mezinárodní mobility.
Vrátila byste se po tom všem zpět do Afghánistánu?
Teď se vrátit nemůžu, protože jsem stále azylant. Možná v budoucnu, pokud budu mít české občanství jako humanitární pracovník. Ale žít bych tam nemohla. Cítím se doma tady, v Praze.
