Práce kamioňačky: týden bez domova i pořádné sprchy
Přijíždím do Postoloprt, které leží v Ústeckém kraji. Zde se máme s Lhotovou sejít, ale na smluveném parkovišti se povalují jen hromady odpadků, připadá mi to tu jako na skládce. Myslím, že jsem musela odbočit špatně. Popojedu ještě kousek a přede mnou se objeví řada náklaďáků. Na jednom z nich je za oknem cedule s nápisem „Janička“. Z vozidla vystupuje žena, která mi je od pohledu sympatická, má menší postavu a vlídnou tvář. Jen, co se posadím na sedadlo kamionu, Lhotová mi říká svou první zásadu: „Sundej si boty a nechej je na malém modré rohožce pod tebou. Po kabině choď v ponožkách.“
Oproti jiným náklaďákům, které jsem měla možnost vidět, zde má Lhotová pečlivě uklizeno. Postel, která se nachází za sedačkami je důkladně ustlaná a podlahu pokrývá koberec. Skoro se bojím něčeho dotknout, ale možná i díky tomu se tady cítím dobře. „Kabina kamionu je moje království,“ vysvětluje mi Lhotová. Většinou jezdí v tuzemsku, ale jednou za měsíc se vydává nakládat i do ostatních evropským zemí. Po chvíli se ptám, jak vnímá mužský svět okolo ní.Obecně se prý cítí se lépe než mezi ženami, ale jako řidička za volantem je občas středem pozornosti. „Když dobře zacouvám, tak se chlapi diví, ale když udělám něco špatně, tak slyším jen jak říkají, že jsem typická ženská,“ vypráví. Vyjíždíme z parkoviště směrem do vesničky Bělušice nedaleko Mostu, kde máme vyzvednout náklad.
Směr věznice
Ráda cestuji, jakýmkoli způsobem. Když mi dispečer přepravní firmy nabídl šanci svézt se kamionem, neváhala jsem. Ale teď si říkám, že jsem si to měla rozmyslet. Lhotová mi totiž vypráví o krádežích na parkovištích, o tom, jak ji obtěžovali někteří řidiči a popisuje mi špatné hygienické podmínky. „Chlapi se i týden nemyjí, ale já se potřebuju vykoupat každý den. Občas si musím vytvořit improvizovanou sprchu mezi kamiony pomocí vody z barelu.“ Po necelé hodině se před námi objevuje budova chráněná ostnatým drátem. S překvapením zjišt´uji, že naším nákladem jsou houbičky na mytí nádobí, které vyrobili trestanci ve zdejší věznici.
Kamion vjíždí do prostoru věznice. Foto: Veronika Svítilová
Dozorce nám říká, že dovnitř může pouze Lhotová a dává jí instrukce. „Odevzdejte nám všechnu elektroniku, zbraně i alkohol. S vězni můžete promluvit pouze ohledně nakládky.“ Zkouším přemluvit dozorce, aby mě tam také pustili, ale marně. Hledám si tedy klidné místo na čtení. Když náklaďák po dvou dlouhých hodinách vyjíždí z kovové brány, je už plný houbiček a my vyrážíme odbýt papírování na celnici. Je čas oběda, a tak si vaříme čínské nudle z pytlíku na plynovém hořáku. Dojídám a Lhotová mi podává vlhčené ubrousky. „Tímhle to vytři. Je lepší šetřit vodou pro případ, že bychom zastavily na místě, kde nejsou sprchy,“ vysvětluje.
Svět ze sedadla náklaďáku
Konečně vyrážíme do Bremerhavenu, německého přístavu, kde naše naložené zboží přesunou na nákladní loď. Okolo silnice jsou stánky, kde prodavači nabízejí malé dřevěné mlýny. Postupně mizí billboardy po stranách a na obzoru se objevují větrné elektrárny. Hned je mi jasné, že za chvíli budeme u hranic s Německem. „Ráda poznávám nové země, ale nejradši z tohohle sedadla,“ zmiňuje Lhotová, když se bavíme o státech, které by chtěla navštívit, například o Vietnamu.
Při stmívání už je parkoviště plné. Foto: Veronika Svítilová
Lhotová mi po cestě vysvětluje systém pravidel, které její práce obnáší a jehož součástí jsou i povinné pauzy. Předpisů je tolik, že by mohly vydat na menší knihu. Později Lhotová dodává: „Dnes už do přístavu nedojedeme, musíme zastavit a přespat. Doufám, že najdeme volné místo na kamionovém parkovišti.“ Zastavuje v zóně pro osobní vozy, jinde volno nebylo. Raduji se, že jsou zde plně funkční a čisté sprchy. Lhotová se rozhlíží po nejbližších náklaďácích. „Je to tu plné Poláků, ti okrádají ostatní řidiče nejvíc. Hlavně propojovací kabely s návěsem a také věci z kabiny. Raději hned zatáhnu okno, aby neviděli, že tu jsou ženský a budeme dělat, že tady nejsme,“ prohodí a zamkne dveře.
Týden mimo domov
Ranní rituál v podobě černé kávy velmi vítám. Usrkávám z hrníčku zatímco přijíždí Šimon, přítel Lhotové, který pracuje ve stejné firmě. Být řidičem kamionu je časově náročné zaměstnání a je složité ho skloubit s rodinným životem. „Kvůli práci jsem nejdřív doma nebyla o víkendech. Časem jsem začala jezdit i v týdnu od nevidím do nevidím a teď trávím na silnicích několik dnů v kuse,“ vypráví mi Lhotová, kterou život za volantem baví, ale kvůli tomu je nyní rozvedená. S Šimonem mají občas možnost jezdit na stejných trasách, což jim umožňuje trávit spolu víc času.
Tentokrát vyjíždíme už ve třech. Šimon je velký vypravěč. Komunikuje s námi přes vysílačku, což mi zpestřuje monotónnost jízdy. Cestu si krátíme učením německých slovíček, překládáme si nápisy na dopravním značení a snažíme se skládat jednoduché věty. „Němčinu jsem měla na škole, ale už jsem toho dost zapomněla. Proto jsem začala chodit na jazykové lekce a učím se hlavně to, co se mi bude hodit při předávání nákladu,“ říká Lhotová. Odpoledne konečně dorážíme na místo určení. Kam se podívám, tam jsou jeřáby, přepravní kontejnery nebo nákladní lodě. Připadám si jak v jiném světě.
Ulice beze jmen
Dominantou centra je hotel Sail City Foto: Veronika Svítilová
V kancelářích v Bremerhavenu dostává Lhotová čárový kód, který je vstupenkou do přepravní zóny. Ulice jsou zde označeny písmeny a čísly, sama bych se v tom určitě ztratila. Na přesně daném parkovacím místě vylézáme z kamionu a pozorujeme vykládku. Obrovský stroj zvaný pavouk řídí člověk z několikametrové výšky. Uchycuje kontejner a pak s ním mizí někde za stěnami z ostatních kontejnerů. Ptám se Lhotové, kam zboží dále popluje. „To nevím, moje práce skončila právě tady a dál se o to nezajímám,“ odpovídá mi. Od teď máme volno. Jedeme na parkoviště, kde budeme nocovat. Mým zvykem se stává kontrola polských poznávacích značek.
Prosím Lhotovou, aby mě s Šimonem zavedli do centra Bremerhavenu. Město vypadá moderně a jeho dominantou je budova ve tvaru plachetnice, která se tyčí nad Severním mořem. Procházíme hlavní třídou a já si užívám zdejší atmosféru. Začíná se stmívat, a tak se vracíme k náklaďáku. Ptám se kde je sprcha a Šimon se smíchem ukazuje na modrou plastovou boudu, která stojí na parkovišti přímo přede mnou. „Nejde zamykat. Musíme se navzájem hlídat, aby nám tam někdo nevlezl,“ říká mi Lhotová. Sprcha je zde zastoupena pouze hadicí bez hlavice, která je omotaná lepicí páskou. Aspoň, že teče teplá voda, říkám si.
Nic není jisté
Vozy musí počkat až loď propluje. Foto: Veronika Svítilová
Lhotová jde spát k Šimonovi do kamionu a já tu zůstávám sama. Jen stěží na pár chvil usínám. Proč jsem jen chtěla slyšet všechny historky o krádežích, ptám se sama sebe. Je třetí den naší cesty. Lhotové volá firemní dispečer, prý se zboží, které povezeme do Česka, pozdrží až do zítřka. Tím pádem je rozhodnuto, zůstáváme tu den navíc. Abychom zabili čas, vydáváme se na nedalekou rozhlednu, kterou zde postavili z přepravních kontejnerů. Při pohledu na blízké okolí si uvědomuji, že jsem omílaný pojem globalizace do této chvíle vnímala zcela jinak. „Tyhle nákladní lodě pojmou okolo patnácti tisíc kontejnerů, které sem přivezly kamiony ze všech koutů Evropy,“ líčí Šimon.
Po poslední probdělé noci v Německu nedočkavě čekáme na další telefonát. Mobil zazvoní a dispečer Lhotové předává potřebné informace k vyzvednutí nákladu. Přijíždíme na místo nakládky, ale zboží tu prý ještě není, protože prochází celní kontrolou. „Při téhle práci není nikdy nic jistého,“ povzdechne si Lhotová. I mě už tahle cesta přijde dlouhá, nejhorší je to čekání. Po dvou hodinách už jsme připraveni k odjezdu.
Tentokrát musíme dojet do Čech ještě ten samý den, proto se nezdržujeme a vyrážíme jen ve dvou stejně jako na začátku. Jízdu nám zpříjemňuje kapela The Beatles nebo například Karel Kryl. Zpíváme si a občas posloucháme německé dopravní zpravodajství. Vždy odhadneme jen pár slov, ale to nám stačí. Cesta je plynulá a my přijíždíme přesně podle plánu do Roudnice nad Labem, kde se s Lhotovou loučím. „Tak zase někdy. Třeba při cestě do jiné země.“ Jedu domů autem a si říkám, že je zvláštní sedět zase tak nízko, ale jsem ráda, že už budu spát ve své posteli.
