Ženy v Kongu žijí v každodenním strachu, říká dokumentaristka Olga Šilhová
Jak jste se dozvěděla o znásilňování žen v Kongu?
Přiznám se, že jsem problémech žen nejdříve vůbec nevěděla a to se nepovažuji za lhostejného člověka. Když jsem šla na vernisáž fotografií kamarádky Lenky Klicperové, přišla za mnou, že viděla dokument americké režisérky Lisy Jackson, Kongo: Hluboké ticho, který se jako první dotknul tématu znásilňování žen v této republice.
Kývla jste hned na spolupráci?
Nejdřív jsem jí vynadala, protože jsem nějakou dobu už v Africe působila a nepřišlo mi dobré jet do země, která je zmítaná válečnými konflikty. Na místech, kde jsme se pohybovaly probíhali denně vojenské operace. I dnes je to permanentně „horká“ oblast. Pak jsem ale začala přemýšlet a ještě ten samý večer jsem jí kývla.
Proč?
Afrika není jen o krásné přírodě a úchvatném svítání. Ve stejnou chvíli se na různých místech země dějí zvěrstva. Uvědomila jsem si, že bych té zemi měla něco vrátit. Dala mi obživu, díky mé cestovní kanceláři zaměřené na Afriku. Každý by měl dělat to, co umí a já si troufám říct, že umím psát. A nejlíp to vrátím tím, že budu poukazovat na problémy, které tam jsou.
Co byl váš prvotní záměr?
Lenka chtěla napsat a nafotit reportáž. Já přemýšlela co budu dělat, když fotit neumím. Nakonec jsem vzala kameru s tím, že když natočím deset smysluplných minut, které potom poslouží v rámci přednášek, má přítomnost nebude zbytečná.
Nakonec vznikl dokument Slzy Konga, jak k tomu došlo?
Témata výpovědí těch žen byla natolik zajímavá, že se materiálu dovezlo mnohem víc, než jsem předpokládala. Příběhy jsou tak silné, že jsme několikrát brečely. Když vám žena ukazuje fotku půl ročního dítěte, které bylo znásilněno a na následky zemřelo, neubráníte se slzám. Ženy tam ve strachu žijí každý den.
Čím je strach vyvolán?
V Kongu není zájem o nastolení pořádku a po celé zemi se pohybuje mnoho ozbrojenců, kteří z
násilňují a týrají ženy. Někdy je dokonce nutí ke kanibalismu. Je to kvůli tomu, že země disponuje množstvím nerostných surovin, o které je zájem. Když v oblasti panuje chaos, dají se vyvážet bezcelně a tedy i levněji.
Existuje na místě nějaká pomoc?
Takto postižené ženy jsou vyhnány i s dětmi z vesnic, protože znásilněním ztratí cenu. Takže pomoci ve své domovině se nedočkají. Vznikají tedy komunity žen, které o sebe pečují navzájem. Na různých místech Konga funguje projekt Člověk v tísni, to je však jen „záplatování“ následků, příčiny problémů se neřeší.
Bylo komplikované dostat se do země?
To bylo složité. Musely jsme nejprve hledat kontakty a psát na všechny možné strany. Abychom se pak dostaly na místo, potřebovaly jsme pomoc vojenských jednotek OSN. Navíc v těchto zemích není dobré pohybovat se jako novinář, zaděláte si na velký problém ze strany místních úřadů a chtějí po vás i peníze. Na druhou stranu, když se chcete akreditovat u OSN, musíte se jako novinář prokázat.
To jste vyřešily jak?
Měly jsme dvoje papíry. Nejprve jsme letěly do Kigali, hlavního města Rwandy, pak autobusem na hranice s Kongem, které jsme překračovaly pěšky. Tam jsme se prokazovaly jinými papíry a novinářské jsme schovaly.
Zpověď jedné ze znásilněných žen. Foto: Lenka Klicperová
Průběh byl tedy v celku komplikovaný…
To je pravda. Ačkoli máte spoustu věcí vyřešených, tak zjistíte, že je všechno jinak. Svěřujete se do rukou náhody a vlastních schopností. Je zapotřebí velká flexibilita, odolnost, pevné nervy a dobrý part´ák, bez toho to nejde.
Dokument Slzy Konga dostal dvě ocenění na filmových festivalech. Myslíte, že se tím něco změnilo?
Nejsem naivní, abych si myslela, že změníme svět. Občas si však přijdu zoufale, že o tom můžeme mluvit a psát a moc praktický účinek to nemá. Na druhou stranu si myslím, že dělat něco je lepší, než nedělat nic. My jsme převážně novináři, naším úkolem je informovat, a to je strašně důležité. Dokud totiž člověk o něčem neví, tak to prostě neřeší.