Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
Matthew Dimmock z Velké Británie momentálně studuje II. ročník ČVUT v Praze. Zdroj: Jakub Říha

Občas na mě a moje sourozence házely děti na ulici kameny, vzpomíná Brit vychovávaný v Mauritánii

Přestože Matthew Dimmock (20) pochází z Velké Británie, většinu života vyrůstal v diametrálně odlišné kultuře. Když mu byly čtyři roky, odstěhoval se s rodiči kvůli jejich práci pro neziskovou organizaci do Mauritánie v západní Africe. Protože měl jinou barvu pleti, tak na něj v dětství místní vrstevníci házeli kameny nebo si mylně mysleli, že je bohatý.

Odkud cítíte, že pocházíte?
Považuji se víceméně za Angličana, i když jsem vyrůstal jsem až do šestnácti let v Africe, takže jsem spíše něco mezi a jsem za to rád. Je výhodné mít anglický pas, protože dostanu vízum do hodně zemí. Určitě jsem ale se svou rodnou zemí svázán víc, než jen tím, že jsem se tam narodil a občas se do ní vracel. Mám rád například historii Velké Británie.

Když jste se přestěhoval s rodinou do Afriky, byly vám čtyři roky. Pamatujete si, jak jste to tehdy vnímal?
Upřímně si to skoro vůbec nepamatuji. Od mámy jsem chtěl vědět, kde vezmeme „tu černou věc“. Ona se překvapeně ptala, co tím myslím. Já jsem žil v domnění, že lidé v Africe se něčím mažou, aby měli jinou barvu kůže, než jsem měl já.

Reagovaly na vás děti jinak kvůli vaší barvě pleti?
Občas na mě a moje sourozence házely na ulici kameny. Připadali jsme jim prostě divní a také nám bylo málo. Při další příležitosti k nám zase přišly jiné děti a začaly mluvit vymyšleným jazykem, protože tak jim zněla naše angličtina. Nebo si kvůli mojí barvě kůže všichni mysleli, že jsme bohatí, takže nás pořád prosili o peníze a doufali, že jim něco dáme. Hodně času jsem ale trávil s ostatními expaty (lidé dočasně žijící mimo svou vlast, pozn. red.) ve francouzské škole, kam jsem nastoupil, když mi byly čtyři.

Vy jste šel do školy, když vám byly čtyři roky?
Ano. Francouzská škola kam jsem chodil, má něco jako předškolní přípravu, ale pořád je to dost „školní” oproti Anglii, kde si děti mnohem více hrají. My jsme seděli normálně v lavici a učili se třeba dny v týdnu a psát. Po roce jsem díky škole mluvil francouzsky na svých pět let docela dobře.

Kolik vás bylo ve škole?
Něco okolo deseti až patnácti dětí. Hodně z nich bydlelo v lepších částech města, zatímco my jsme byli hodně integrováni do místní komunity. Žili jsme v ghettu, takže jsme bydleli v hodně skromném domě a neměli všechny věci, které měli oni, jako třeba televizi a tekoucí vodu.

Co pro vás znamenal život v ghettu?
Pro mě to byla každodenní realita. Nenesl jsem to nijak těžce. Všude byly sice odpadky, bydleli jsme v domech s plechovou střechou, které nebyly zpravidla vyšší než dvě patra. Celé ghetto bylo uspořádáno do prašných, vzájemně kolmých ulic. Vodu jsme brali z barelu, který vždycky přivezl muž na povozu, taženém oslem. Na druhou stranu v ghettu hodně dobře fungovala místní komunita, kde se všichni znali a drželi spolu.

Měl jste mezi vrstevníky nějaké kamarády?
Ano, převážně ale mezi spolužáky. První rok jsme sdíleli dvůr a toaletu s jednou rodinou z ghetta. Díky tomu jsem byl s jejich dětmi ve velmi úzkém kontatku každý den. Po přestěhování do vlastního domu jsem s místními sice vycházel dobře, ale kvůli jazykové bariéře a mé introvertní povaze jsem s nimi netrávil příliš mnoho času. Dnes si přeju, aby mě naši bývali trochu nutili bavit se více s dětmi z ghetta, abych poznal jejich kulturu ještě blíže.

Tato kultura je výrazně muslimská a svého času zde byla poměrně aktivní například al-Káida. Nedostal jste se tak během svého pobytu do nějaké nebezpečné situace způsobené extremisty?
Já osobně ne, ale vzpomínám si, že jeden z expatů byl zastřelen, když mi bylo asi 13 let. Myslím, že to byl útok nějaké teroristické skupiny, ale žádné podrobnosti neznám.

Mělo to pro vás nějaké důsledky?
Nepřímo ano. Hodně rodin se postupně stěhovalo zpátky do svých zemí, aby tam mohly jejich děti chodit na střední školu. Některé rodiny ale svůj návrat právě kvůli tomuhle teroristickému útoku urychlily, a tak jsme zůstali s bratrem bez kamarádů. On navíc odjel o rok dříve, než já, a tak jsem zůstal v Africe nakonec sám. Bylo to pro mě docela těžké, ale po roce jsem jel za ním.

Jaký pro vás byl návrat v 16 letech zpět do Anglie?
Trvalo mi asi šest měsíců, než jsem si zvykl na to, jak rychle někteří lidé mluví a mohl jsem se normálně účastnit konverzací ve skupině. Do Anglie jsme ale jezdili i předtím docela často, takže jsem místní kulturu lehce znal a pomohlo mi to se začleněním. Pořád jsem ale zápasil s tím, jak bezcílní a samolibí lidé mohou být. V Africe mají lidé hlad, takže pracují, aby dostali hlavně jídlo. V západní kultuře, ale lidé tohle všechno mají a ztrácí čas s divnými věcmi jako je móda nebo chození do kina. Zkrátka věcmi, které jsou dle mého mrháním penězi. V životě přeci musí jít o víc, než se jen bavit. To bych řekl, že pro mě byl asi největší šok.

Skoro to zní, jako byste západní kulturou „pohrdal“…
Neřekl bych, že jí pohrdám, jenom si moc neužívám, když v ní jsem (smích). Se západní kulturou jsem splynul dobře, ale líbí se mi způsob života v Africe. Nerad shromažďuji hodně předmětů, protože mi přijde, že mě omezují a váží k určitému místu.

Co vám tahle mezikulturní zkušenost dala?
Myslím, že jsem tolerantnější, hned lidi nesoudím a jsem mnohem více kulturně uvědomělý. Je zajímavé mít jiný pohled na západní společnost, kde je normální říci, co je dobré a co špatné a jak by to mělo být. Já se snažím zjistit, co je příčinou toho, jak se kdo chová. Vhodným příkladem jsou ženy, které si mají zahalovat hlavu šátkem. Na západě to mnoho lidí odsoudí a označí za špatné, zatímco v Africe to lidé vnímají jako něco cudného a ne despotického. Obecně bych ale řekl, že lidé nejsou tak dobří, jak si často myslí.


Jakub Říha
Jakub Říha
Jsem studentem II. ročníku Vyšší odborné školy publicistiky se zaměřením Autorská žurnalistika, příležitostným grafikem a milovníkem německého rapu. Když mám možnost, věnuji se volnočasovým aktivitám pro mládež, jako jsou například tábory s výukou angličtiny.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.