Nebezpečné cestování: alkohol v Íránu, samopal v zádech a vypálené kyjevské náměstí
Co vás vedlo k tomu, že jste se vydali na cesty daleko na východ a ještě ve starých ojetých autech?
Jako skoro každý kluk mám od malička rád auta. Peněz jsem moc neměl, a tak jsme si s kamarádem Stefanem koupili napůl starý offroad. Opravili jsme ho, abychom s ním mohli cestovat. Oba nás láká dobrodružství, a proto vedla naše první trasa přes Ukrajinu, Čečensko, Dagestán a Írán, což jsou země, kam lidé moc nejezdí, protože se obávají toho, co je tam může potkat.
Což souvisí i s tím, že jde o kulturně i nábožensky odlišná místa. Jak se k vám místní lidé jako k cestovatelům stavěli?
Někdy to bylo vtipné. Například v Rusku na dálnici na nás kolemjedoucí řidiči ukazovali a pořvávali z okýnka, at´ jdeme k nim domů, což jsme odmítali. Ale třeba v Íránu jsme jednou potřebovali pomoc. Šli jsme do bageterie, kde neakceptovali kreditky jako Visa nebo Mastercard, protože je to prý moc „západní“. Neměli jsme jejich peníze, a tak jsme si někde museli rozměnit dolary. Nakonec nám pomohl Íránec, který kdysi prodával auta na Floridě a uměl anglicky. Přestože za pití alkoholu v Íránu tvrdě trestá, nám nabídl víno, pálenku, svou sestru a pozval nás na víkend do svého letního sídla.
Jeho sestru?
Pravděpodobně to nemyslel vážně, ale jeho nabídku jsme slušně odmítli.
Uměli jste ruštinu, nebo jste spoléhali jen na angličtinu?
Rusky jsme se začali učit až v autě, hned po výjezdu z Ostravy, pomocí vytištěné azbuky přilepené na palubní desce. Doteď většinu písmen neumíme, takže jsme s ruštinou měli trošku problém. Anglicky tam opravdu moc lidí nemluví, tudíž jsme se domlouvali rukama, nohama, a nebo česko-rusky. Vždy jsme si poradili, ale někdy jsme anglicky mluvícího místního uvítali.
Projížděli jste Ukrajinou během Krymské krize. Zkomplikovala vám cestu?
Ne, cestu nám to nezkomplikovalo. První tanky jsme potkali až v Rusku, jinak to na válku nevypadalo. Tedy kromě Majdanu (náměstí Nezávislosti v Kyjevě, pozn. red.),kde byli všude vojáci, kteří oblast obsadili. Celé náměstí bylo zabarikádované pomocí pneumatik, bylo to už po okupaci Krymu, vše bylo vypálené a kolem byly vystavené fotky mrtvých lidí. Vyfotili jsme pár snímků a pokračovali jsme v naší cestě směrem na Čečensko.
Proč jste se rozhodli jet do Íránu zrovna přes Dagestán a Čečensko?
Jeli jsme cestou z ruského Volgogradu do Arménie, a tak jsme se těmto oblastem nemohli vyhnout. Na cestu přes zmiňovanou oblast jsme nebyli moc připraveni a nevěděli jsme, co nás čeká, protože Čečensko a Dagestán jsou rizikové regiony. Byli jsme překvapeni, že je v Dagestánu pořádek, krásný asfalt, udržovaná příroda, široké silnice a na každé křižovatce stálo nové policejní auto. Proti Rusku, kde byly tankodromy a policisté jezdili v žigulíku, to byla obrovská změna.
Sám jste zmiňoval, že destinace, kterými jste projížděli, nejsou typickými místy na dovolenou. Báli jste se někdy o život?
Jednou jsme v Dagestánu přejeli odbočku a neznali cestu. Když jsme na poli zahlédli lidi, chtěli jsme se zeptat na cestu. Bohužel to byli lidé, kteří nevypadali přívětivě a řešili zrovna nějaký „business“. Podle nás šlo o drogy nebo zbraně, ale kdo ví. V tu chvíli jsme nevěděli, jestli se otočit a rychle odjet, nebo k nim jít a zeptat se, kudy vede správná cesta.
Zeptali jste se jich nakonec?
Rozmýšleli jsme se dlouho, ale ano. Během pár sekund nám do auta mířilo několik kalašnikovů (jedna z nejpoužívanějších pušek světa, původem z SSSR, pozn. red.) , které drželi Dagestánci se zlatými zuby. Když po nás chtěli i pasy, bez váhání jsme jim je odevzdali, čímž jsme porušili základní cestovatelské pravidlo – nikdy nikomu nedávat pasy. Ty nám vrátili a řekli, at´ jedeme za nimi. Než jsme se
stihli otočit, byli pryč a my si uvědomili, že jsme byli hodně blízko tomu, že by nás už nikdo nikdy nenašel.
Na místech, kterými jste projížděli, jste museli absolvovat povinné policejní kontroly. Obešly se bez problému?Většinou ano, jednou jsme se setkali i s vtipnou příhodou, konkrétně s místními policisty. Na jednom policejním „checkpointu“, kde se ukazují pasy, z nás byli místní četníci nadšeni. Zjistili, že jsme z České republiky a známe Pavla Nedvěda a Milana Baroše, které měli rádi. Chtěli si s námi povídat, ale my rusky neuměli, takže to bylo hodně zábavné.
Jak jste s nimi nakonec komunikovali?
Domýšleli jsme si, co říkají. Bylo osm ráno, a my jsme od nich dostali polévku ke snídani, přesněji vývar, který byl tak hustý, že v něm stála lžička, ale byl výborný. K vývaru jsme dostali ještě meloun a chleba, byli opravdu pohostinní. Pak se najednou zvedli a odešli, a my tam zůstali úplně sami. Došlo nám, že se měnila služba a noví policisté vůbec nevěděli, co tam děláme. Najezení jsme odešli a jeli dále.
Chtěli byste v poznávání podobných zemí světa pokračovat?
Mým životním cílem je navštívit všechny státy na světě. Momentálně plánujeme další cestu do Mongolska a budeme chtít dokončit naši druhou cestu na Pamírskou dálnici, což byla ve středověku jedna z odvětví Hedvábné stezky. Taky se těšíme až projedeme Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán.
