Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Matador nelační po krvi. Corrida je tradice

Pach krve a potu, dusot kopyt, těžké oddychování býka a pokřiky „toro”, „olé” či „mira”. Napětí by se dalo krájet, čeká se na to, kdo vyhraje — zvíře nebo člověk, který proti němu stojí. Oba nasazují svůj život. Pro matadora je to však práce, kterou si vybral. Pro býka je to osud.

Postavit se tváří v tvář půltunovému monstru, rozzuřenému býkovi, rozhodně není nic jednoduchého. Nejenže člověk musí býčím zápasům podlehnout, musí být ochoten trávit věškerý svůj čas v aréně a na cestách. Musí projít důkladným výcvikem, ale hlavně musí mít pořádný kus kuráže a možná i sebevražedné sklony.

Když se spojí povolání s hobby

„Vyžaduje to stoprocentní odevzdání se corridě. Je to závazek, kterému člověk obětuje buď vše, nebo to prostě nemůže dělat. Je to mé povolání a zároveň to, co mě baví a naplňuje,” vysvětluje pětatřicetiletý mexičan Marcial Herce Perez, kterého jsem poznala při svém pobytu v  Mexiku. Perez se corridě aktivně věnuje od 12 let. Tehdy začal trénovat a ve 14 letech se poprvé postavil do arény a zabil první tele.

Už od pěti let však chodil s babičkou do arény a pozoroval svého strýce, slavného mexického matadora Josého Florese, přezdívaného Joselito, který zemřel přímo na bojišti ve městě Aguascalientes poté, co mu býk rohem přesekl stehenní tepnu. „Tehdy mi bylo sedm let. Byl jsem v šoku. V aréně bylo hrobové ticho, jako by diváci ani nedýchali. Bylo to zvláštní, nepopsatelné. Ale možná iprávě proto jsem se rozhodl, že chci být matadorem,” přiznává Perez.

Zápas drobného muže s obrovským zvířetem. Foto: Tereza Potocká

Zápas drobného muže s obrovským zvířetem. Foto: Tereza Potocká

Před každým zápasem se strach ze smrti mísí se vzrušením a očekáváním něčeho velkého. „Pocity před tím, než vejdu do arény se nedají popsat. Není to strach v pravém slova smyslu, spíš respekt a zároveň obrovská výzva a adrenalin,” popisuje Perez. V tom s ním souhlasí i další mexický matador Diego David Silveti del Bosque, který pochází ze slavného toreadorského klanu. Jeho rod se věnuje corridě už po pět generací. „Dělám to, co mě baví a těší. Pro Hispánce to bývala tradiční zábava, i když dnes proti ni mnoho lidí brojí,” říká Salveti.

Nejde o nesmyslné zabíjení

Matadoři nejsou krvelačné bestie ani nijak duševně narušení jedinci. „Neužívám si to, když býka zabíjím. Mě baví ,torearlo‘ — bojovat s ním. Smrt je vyvrcholením všeho. Stejně tak můžu jednoho dne zemřít já,“ vysvětluje Perez. A vypočítává všechna svá zranění — dvanáckrát ho býk nabral na rohy. Jednou málem vykrvácel, to když měl protrženou krční tepnu. „Zlomeniny ani nepočítám,“ dodává.

Nikdo nechodí koukat se na smrt, ale všichni si jdou užít to představení, ten živý obraz, kdy proti sobě stojí šedestátikilový muž a téměř desetkrát těžší býk. „Je to obrovská satisfakce, když slyším jak aréna šumí,” popisuje Salveti.

Ačkoli oba nasazují život pokaždé, když si na sebe vezmou toreadorský oblek, shodují sa na tom, že se zápasením rozhodně sami dobrovolně neskončí, dokud budou při síle. „To mě budou muset z arény vynést nohama napřed,” uzavírá Salveti.


X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.