Matador nelační po krvi. Corrida je tradice
Postavit se tváří v tvář půltunovému monstru, rozzuřenému býkovi, rozhodně není nic jednoduchého. Nejenže člověk musí býčím zápasům podlehnout, musí být ochoten trávit věškerý svůj čas v aréně a na cestách. Musí projít důkladným výcvikem, ale hlavně musí mít pořádný kus kuráže a možná i sebevražedné sklony.
Když se spojí povolání s hobby
„Vyžaduje to stoprocentní odevzdání se corridě. Je to závazek, kterému člověk obětuje buď vše, nebo to prostě nemůže dělat. Je to mé povolání a zároveň to, co mě baví a naplňuje,” vysvětluje pětatřicetiletý mexičan Marcial Herce Perez, kterého jsem poznala při svém pobytu v Mexiku. Perez se corridě aktivně věnuje od 12 let. Tehdy začal trénovat a ve 14 letech se poprvé postavil do arény a zabil první tele.
Už od pěti let však chodil s babičkou do arény a pozoroval svého strýce, slavného mexického matadora Josého Florese, přezdívaného Joselito, který zemřel přímo na bojišti ve městě Aguascalientes poté, co mu býk rohem přesekl stehenní tepnu. „Tehdy mi bylo sedm let. Byl jsem v šoku. V aréně bylo hrobové ticho, jako by diváci ani nedýchali. Bylo to zvláštní, nepopsatelné. Ale možná iprávě proto jsem se rozhodl, že chci být matadorem,” přiznává Perez.
Před každým zápasem se strach ze smrti mísí se vzrušením a očekáváním něčeho velkého. „Pocity před tím, než vejdu do arény se nedají popsat. Není to strach v pravém slova smyslu, spíš respekt a zároveň obrovská výzva a adrenalin,” popisuje Perez. V tom s ním souhlasí i další mexický matador Diego David Silveti del Bosque, který pochází ze slavného toreadorského klanu. Jeho rod se věnuje corridě už po pět generací. „Dělám to, co mě baví a těší. Pro Hispánce to bývala tradiční zábava, i když dnes proti ni mnoho lidí brojí,” říká Salveti.
Nejde o nesmyslné zabíjení
Matadoři nejsou krvelačné bestie ani nijak duševně narušení jedinci. „Neužívám si to, když býka zabíjím. Mě baví ,torearlo‘ — bojovat s ním. Smrt je vyvrcholením všeho. Stejně tak můžu jednoho dne zemřít já,“ vysvětluje Perez. A vypočítává všechna svá zranění — dvanáckrát ho býk nabral na rohy. Jednou málem vykrvácel, to když měl protrženou krční tepnu. „Zlomeniny ani nepočítám,“ dodává.
Nikdo nechodí koukat se na smrt, ale všichni si jdou užít to představení, ten živý obraz, kdy proti sobě stojí šedestátikilový muž a téměř desetkrát těžší býk. „Je to obrovská satisfakce, když slyším jak aréna šumí,” popisuje Salveti.
Ačkoli oba nasazují život pokaždé, když si na sebe vezmou toreadorský oblek, shodují sa na tom, že se zápasením rozhodně sami dobrovolně neskončí, dokud budou při síle. „To mě budou muset z arény vynést nohama napřed,” uzavírá Salveti.