Madeiře covid na kráse neubral. Věčně zelený ostrov láká i během pandemie
V době naší plánované cesty 5. dubna byl ostrov Madeira stále na cestovatelském semaforu tmavě červený, čímž se řadil mezi nejrizikovější destinace pro dovolenou. Zásadní pro rozhodnutí tam skutečně vyrazit bylo ale zjištění, že po příletu ani návratu nemusíme nastoupit do karantény. K odletu na Madeiru je v současnosti nutný jen negativní PCR test starý maximálně 72 hodin a v letadle povinně nasazený respirátor.
Džungle, poušt´ i Avatar
Na Velikonoční pondělí ráno jsme už nedočkavě stepovali na letišti Václava Havla v Praze. Okamžitě nás zarazil nízký počet letadel, která byla ten den v provozu. Vešla se na polovinu tabule, kde v běžném režimu člověk kolikrát svůj let najde až po několika minutách. Po předložení negativních testů, QR kódů s vyplněnými příjezdovými formuláři a hraničních kontrolách v Česku i Portugalsku jsme téměř po pěti hodinách dorazili do cíle.
Každá část Madeiry vypadá jinak. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Někde ostrov téměř připomíná Peru. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Jinde zase oblíbená řecká letoviska. Zdroj: Jakub Stašek 
Na Madeiře se dá i vykoupat, oceán je ale velmi studený. Zdroj: Eliška Havlíčková
Ostrov Madeira je zajímavý především tím, jak je pestrý a členitý. Vysoké kopce kompletně poseté smaragdově zelenou trávou místy připomínají ruiny Machu Picchu v Peru nebo létající hory z filmu Avatar. Na severu u tyrkysového Atlantského oceánu to zase vypadá jako na řeckém Zakynthosu, jen s černým pískem. Naopak střed Madeiry nabízí džungli plnou mohutných stromů s navlhlou vůní a pestrobarevnými květinami. O kus dál se potom vinou dlouhé silnice, kolem nich pusté pláně a větrné mlýny. Podobně jako na amerických dálnicích v arizonské poušti. Jen sem tam se pasou krávy.
Dobrá fyzička se hodí
Na Madeiře je neustále co dělat a poznávat. At´ už jsou to půldenní výlety podél místních zavlažovacích kanálů, neboli levád, vyhlídky na nekonečný oceán, či procházky malebným hlavním městem Funchal. Zřejmě nejintenzivnější zážitek, na který budu dlouho vzpomínat, byl východ slunce na druhé nejvyšší hoře ostrova Pico do Arieiro (1818 m n.m.). Pozorovat rozbřesk mezi špičatými skalami, skrz něž se rozbíjejí mraky, se skutečně vtiskne do paměti.
Rozbřesk na vrcholu Pico do Arieiro byl kouzelný. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Takový zážitek se turistovi vtiskne do paměti. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Slunce na Madeiře v dubnu vychází před osmou hodinou ráno. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Z vrcholu vede dál trasa na nejvyšší horu Pico Ruivo. Zdroj: Eliška Havlíčková
Celodenní výlet jsme završili výšlapem na nejvyšší bod Pico Ruivo (1862 m n.m.) s převýšením 800 metrů. „To je jiná, pro nás odkojené Sněžkou,“ zaznělo od otce jedné české rodiny těsně pod vrcholem hory. Velkou část cesty k němu totiž tvoří strmé schody. „A já si zrovna říkala, jak se nám naše túry na Kozí hřbety v Krkonoších hodí,“ nahrála jsem mu zpět. Pravdou totiž je, že bez kondičky mohou někteří cestovatelé na kopcovité Madeiře naříkat. I zdatnému turistovi výšlap s pár přestávkami na pití zabere zhruba dvě hodiny.
Restrikce dovolenou ovlivní
Jako téměř všude po světě, i na Madeiře musí turisté dodržovat opatření proti šíření koronaviru. Portugalci si zakládají na jednom hlavním pravidlu – nošení roušek. Nejen, že je například v restauraci nesundají do chvíle, než jim obsluha přinese jídlo na stůl, bez ochrany úst a nosu nechodí téměř nikdo ani venku na ulici. V pětadvaceti stupních na přímém slunci jsme se sice museli chvíli přemlouvat, abychom si roušky nasadili, okamžitě jsme ovšem pochopili, že za hlupáky budeme tak maximálně bez nich.
Náš pobyt ale ovlivnil zákaz vycházení, který v té době na Madeiře platil. Ve všední dny jsme museli být zpět na pokoji do sedmi hodin večer, o víkendu ještě o hodinu dříve. Veškeré výlety bylo proto nutné plánovat tak, abychom nařízení neporušili, což nás okradlo o mnoho drahocenného času. Ostrov navíc není tak malý, jak se zdá. Když potom cesta autem z místa výletu do ubytování zabere hodinu a půl, příliš prostoru na poznávání nezbývá. I proto jsme dovolenou pojali aktivně, abychom z Madeiry stihli vidět co nejvíc. Bohužel to znamenalo, že na některá místa jsme jen přijeli, vyfotili je, a zase uháněli dál.
Ve vesničce Santana stojí místní tradiční domky. Zdroj: Eliška Havlíčková 
Hlavní město Funchal je plné botanických zahrad. Zdroj: Eliška Havlíčková
I přes všechna opatření byl však výlet osvobozující. Už jen vědomí, že jsme si mohli jít sednout na oběd nebo kávu, nám dodalo pocit, že je svět ještě někde relativně normální. Madeira nás navíc mile překvapila slušnými cenami a skvělým jídlem. I v místní vyhlášené restauraci se totiž dá objednat menu o třech chodech za 15 eur na osobu, tedy necelých 400 korun.
Poznávat se dá pořád
Cestování v době pandemie je složitější, než jsou lidé zvyklí za normálních okolností. Zajišt´ování PCR testů a vyplňování příjezdových formulářů může být stresující a nejasné, zvlášt´ v cizí zemi a jazyce. Respirátory po pár hodinách v letadle skutečně vadí, přesto pandemie dveře cestování nezavřela. Ve stejném termínu jako my na Madeiru odlétalo poměrně dost Čechů. I v současnosti tedy lidé mohou poznávat nová místa, když chtějí a dodrží všechna pravidla. Dovolená se však prodraží, a to především kvůli cenám testů. PCR test třeba v Portugalsku vyjde jednoho na 125 eur (přes tři tisíce korun). Celkově jsme za ně zaplatili necelých deset tisíc korun, což je takřka cena za zpáteční letenku na osobu.
Týden na Madeiře utekl rychle. I za krátkou dobu jsme ale dokázali vypnout hlavu a užít si výlet na maximum. Dovolená to byla skvělá nejspíš i proto, že se cestování v dnešní době bere jako vzácnost. Přesto budu doufat, že do příští destinace pojedeme už bez jakýchkoliv omezení.
