Luxusní čundr za čtvrt milionu. Manželé si splnili sen na cestě z Prahy do Santiaga
Věřící obvykle absolvují pout´ do Santiaga de Compostela z duchovních důvodů. Chtějí dosáhnout odpuštění, pochopení nebo třeba uzdravení. Pro manžele Černé ale Svatojakubská cesta neměla náboženský význam. Chtěli poznat svět z jiné perspektivy, osvěžit si cizí jazyky a zvládnout náročnou trasu pěšky. Španělsko navíc patří k jejich oblíbeným zemím, proto se vydali zrovna tam. „Vždycky jsem snila o tom, že ujdu nějakou delší trasu po vzoru Karla Hynka Máchy. Známý básník šel v roce 1834 šest týdnů do Itálie,“ vysvětluje Kateřina Černá a dodává, že pěšky z Prahy se vydali jen tak s myšlenkou, že uvidí, jestli vůbec do cíle dojdou.
A to se jim nakonec podařilo. Letos na podzim se tak vrátili z túry, která trvala 5 měsíců a týden. Programátor Miroslav Černý si kvůli ní vzal dovolenou, jeho manželka dala výpověď. Cestu si přesto mohli dovolit naplánovat i s trochou luxusu, protože před rokem vydělali na virtuální měně bitcoin. „Rozpočet jsme měli na 400 tisíc korun, a tak jsme se rozhodli peníze utratit za čundr do Španělska. Nakonec nás ale vyšel asi na 250 tisíc,“ říká Miroslav Černý s tím, že vlastně ušetřili. Peníze podle něj nemohli užít lépe. I když si v půlce cesty museli koupit nové boty. Ze 160 dnů spali 100 nocí ve stanu, zbytek strávili na hotelech nebo ubytovnách. „Nijak jsme nešetřili. Když jsme byli unavení, koupili jsme si noc v hotelu,“ vzpomíná na svou vysněnou dovolenou Černá.
Miroslav Černý na cestě do Santiaga de Compostela. Zdroj: Kateřina Černá
Štěstí, úleva i smutek
Denně ušli přes 22 kilometrů. Spíše než fyzicky ale byla podle manželů Černých cesta náročná psychicky. „Těžký byl hlavně začátek. Člověk si musel zvyknout, že má před sebou strašnou dálku. A že sto kilometrů ujde třeba za pět dní. Kdyby sedl na autobus, je na místě za dvě hodiny,“ vysvětluje Černá. Od půle cesty se ale psychika zlomila a pak jim bylo spíše líto, že dochází do cíle. „Když jsme došli na konec, měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem štěstí, úlevu, ale i smutek, že končíme,“ vypráví Černá. I když se ji nechtělo vracet zpět do reality všedních dnů, uznává, že konec po necelém půl roce přišel v tu pravou dobu. „Byli jsme vychrtlí, zarostlí, opálení, měli jsme roztrhaná trička. Vypadali jsme spíš jako vagabundi,“ dodává.
Podobných poutníků v létě do Santiaga de Compostela dorazí až několik tisíc denně. Posledních 800 kilometrů do cíle tak manželé potkávali čím dál tím více turistů. „Po několika měsících o samotě to byla poměrně nepříjemná změna. Chodili jsme v davu. Vypadalo to jako pochod Praha – Prčice,“ vzpomíná Černý. A podobně rušno bylo ve Španělsku i na ubytovnách, kde spalo i 15 poutníků v jedné místnosti. Černí se ale nikdy necítili nebezpečně. „Brali jsme to tak, že jsme všichni na stejné vlně,“ vysvětluje Černý.
Cesta vedla přes města i hory. Zdroj: Kateřina Černá
Jiný pohled na svět
Během cesty poznali, že žít se dá jen s pár věcmi v batohu.„Měl jsem krosnu, která vážila i s vodou a jídlem okolo dvaceti kilogramů. Kateřina nesla patnáct,“ vypráví Černý. To bylo v dubnu, kdy byla v noci ještě zima. Postupem času věci redukovali. Zničené vyhodili a nepotřebné dali rodičům, kteří je v průběhu cesty navštívili. Pět měsíců na cestě manžele Černé naučilo vážit si obyčejných věcí. „Jeden den jsme šli asi 35 kilometrů. K večeru nás zastihla bouřka. Přicházeli jsme do kempu promočení, měli jsme toho plné kecky. Když nás kempařka viděla, dala nám místo prostoru pro stan slevu na chatku. Uvařili jsme si, zatopili, seděli na terásce a venku pršelo. Já byla hrozně št´astná,“ vzpomíná Kateřina Černá. Byl to pro ni jeden z nejkrásnějších momentů celé cesty. A tak plánují, že za pár let možná trasu otočí a dojdou ze Santiaga domů.
