Kdykoliv slyším v Tbilisi nad hlavou letadlo, čekám bombu
Co vás přimělo k cestě do České republiky, která je od Gruzie tisíce kilometrů vzdálená?
Zájem Gruzie o Českou republiku již několik let stoupá. Máme relativně podobnou historii. Pro gruzinské absolventy středních škol představuje vaše země dobrou příležitost, jak získat zkušenosti. Máte také mnohem vyšší životní úroveň. Já si Českou republiku vybral, protože pro mě bylo cenově přijatelné zde žít.
Nick Bolkvadze, Foto: Iveta Škrabalová
Kdy jste sem přijel?
Přijel jsem asi před šesti měsíci, v únoru letošního roku. Dokončil jsem zde letní semestr a mám v plánu zde udělat i zimní. Ale ještě nevím, nabídka výměnných programů je pestrá.
Jak toto rozhodnutí vzala vaše rodina?
Vždycky jsem si byl jistý ve svých rozhodnutích. Když jsem jim řekl, že půjdu, vzali to jako hotovou věc a nepřemlouvali mě. Možná jen táta byl trochu víc smutný, měl takové ty řeči, že odejdu a nikdy se nevrátím. Bylo to jedno z těch srdceryvných rozloučení, ale v důsledku to pro mě nebylo těžké a nepřekonatelné.
Co jste věděl o naší republice, něž jste se sem vypravil?
Měl jsem původně v plánu jet do zemí, kde se mluví anglicky, protože angličtinu vcelku ovládám, češtinu skoro vůbec. Ale jak jsem již řekl, Česká republika, i díky tomu, že byla také zemí Sovětského svazu, se nakonec ukázala být dobrou volbou. Prostředí mi nepřišlo tak neznámé. Na zdejší styl života jsem si navíc rychle zvykl a určitě mi sedí více než třeba v Asii nebo třeba i na Ukrajině.
Když byste srovnal Gruzii s Českou republikou, které věci jsou lepší tady a které u vás?
Já bych to vůbec neporovnával, situace jsou zde opravdu velmi odlišné. Narodil jsem se v roce 1988 a zažil jsem doma již čtyři války. Od té, která proběhla v roce 2008, u nás stále panuje velký stres. Dokážete si to představit? Česká republika nebyla nikdy dlouho ve válce. I když jste se rozdělili se Slovenskem, bylo to diplomatickou cestou. V Gruzii je to jiné. Komunismus naši zemi zničil i psychicky. Ale lepší se to. Pozvolna se mění myšlení obyvatel. Lidé začínají uvažovat kapitalisticky, ne socialisticky, což by mělo být normální.
Byl jste v Gruzii v srpnu 2008, když začala zatím poslední válka. Co jste dělal sedmého srpna? Tušil jste, že něco takového přijde?
Pár dní předtím, pátého srpna, jsme měli s kamarádem v plánu jít se koupat do jezera, které je v Jižní Osetii. Ale narazili jsme na nějaké lidi, kteří nám řekli – nechoďte tam, je tam ještě sníh a voda není teplá. Byla tehdy dlouhá zima. Rozhodli jsme se tedy nikam nejet. O dva dny později se tam válčilo. Sledoval jsem televizi a tam bylo jen – nějací Gruzínci byli zabiti, nějací Gruzínci byli zabiti, gruzínské vesnice byly bombardovány atd. Pozornost celého světa byla tehdy upřena k letním olympijským hrám. Byl to dobrý čas na útok. Pro nás to byl šok, nemohli jsme tomu uvěřit. Když jste ale v průběhu nějaké akce, plně nechápete její důsledky a nereagujete tak, jako ti, co vidí konflikt a všechny ty hrůzy z dáli. Být ve válce se stalo součástí normálního života.
Myslíte si, že Rusové donutili Abcházii a Jižní Osetie jít proti vám?
Ano. Ale nebyla to válka mezi Abcházií, Jižní Osetií a Gruzií. Byla to válka mezi Gruzií a Ruskem. My jsme tu válku ale nezačali – nemůžete začít válku na svém území. Můžete zaútočit na někoho a tam rozpoutat boje, ale ve vlastní zemi? Byli zde dvě okupované území – Abcházie a Jižní Osetie. Jižní Osetie nikdy jako stát v historii neexistovala, stejně jako Abcházie. Gruzinci jí říkají Samačablo. To je něco podobného jako vaše Čechy. Jižní Osetie a Abcházie jsou územní součástí Gruzie, jsou administrativními oblastmi. Což neznamená, že jsou jinými státy.
Západní média ale informovala, že vaše země začala válku vystřelením raket na Abcházii.
To je dezinformace. My jsme se rozvíjeli, každý do Gruzie investoval peníze, válku jsme vůbec nepotřebovali. Po jejím skončení Rusové začali s dezinformační bitvou. Znepřístupnili nám webové stránky, znemožnili nám napojení na sociální sítě, blokovali všechny naše informační kanály, abychom nemohli sdělovat, co jsme věděli. Skrz BBC a další kanály zatím šířili jejich zprávy a jejich informace. Podle nich jsme to byli my, kdo začal válku a následně volal o pomoc USA, které nepřišly. Je to totálně ruský čin. Když ale sedíte před televizní obrazovkou doma v Evropě a neznáte detaily, asi byste tomu uvěřili, že? Pokud by to ale od nás bylo plánované, nebyly by ty informace trochu jiné?
Mohl byste jmenovat alespoň jednu z těchto dezinformací?
Tak například – médii proběhla informace, že Gruzínci zaútočili na hlavní město Jižní Osetie, Cchinvali. Rusové ale před útokem odvezli všechny obyvatele města pryč, ve velkých autobusech. Přijde mi směšné, když někdo říká, že se tam zabíjelo, když tam nebylo koho zabíjet.
Co bylo tedy skutečným začátkem války?Předně, válka nezačala v roce 2008. Vše začalo mnoho let předtím, v roce 1991 a od toho roku se v Gruzii bojuje. Rusové již v srpnu 2008 byli na našem území a okupovali nás, ale nikdo se o to nezajímal. Zkrátka to tak bylo. Ruští vojáci v naší zemi byli jako „strážci míru“. Jenže co to ve skutečnosti znamená? Budovali své základny a shromažďovali informace o naší zemi. To přeci není nic mírotvorného.
Foto: Iveta Škrabalová
Já ale pořád nevidím důvod, proč začali válku. Proč zrovna v srpnu 2008?
Byl to trest za naši snahu přiblížit se Západu a vstoupit do NATO. Pár měsíců před srpnem 2008 nám NATO zamítlo vstup do programu MAP (Membership Action Plan – program NATO, který poskytuje zemím usilujícím o vstup do NATO základní pomoc a rady při plnění podmínek při vstupu). Francie a Německo byly proti, protože jsme se jim zdáli málo připravení. Hned potom už byla válka. Kdyby k nám Evropa a USA poslali své pozorovatele, Rusko by se nás neodvážilo napadnout. Když bombardovali naše hlavní město, mohli jste to vidět ze satelitních snímků. Nikdo na to ale nezareagoval, protože tam nikdo nebyl. Nyní je v naší zemi cca 900 pozorovatelů.
Takže si myslíte, že mezinárodní pozorovatelé by měli takovou váhu, aby Rusko zastavili od invaze?
Už je prokázáno, díky satelitním snímkům, že jsme válku nezačali. Pravou otázkou zůstává – jestliže to byla provokace z ruské strany, jak na to reagovat? Rusové přicházeli a rozdělili Gruzii ve dví, nebylo tady žádné spojení mezi západní a východní půlkou a nikdo se tím nezabýval. Celý svět se díval na olympijské hry. Takže co můžete dělat? Bránit se. Zachránili nás ty tři dny, během niž naše armáda zastavila jejich vojáky.
Osmého, devátého a desátého srpna 2008?
Ano. Celý národ tehdy stál před naším parlamentem. Jen jsme tam stáli. S holýma rukama a čekali, kdy na nás spadne bomba. Dvanáctého srpna k nám přiletělo pět prezidentů. Polský prezident Kaczyński inicioval tuto návštěvu a spolu s námi si pak stoupnul do první linie a bránil nás. Byl to velmi silný moment a od toho dne se Rusové vlastně stáhli. Asi cítili, že si nemůžou dovolit vše.
Co jste dělal v těchto třech dnech? Byl jste dobrovolníkem, nebo jste nějak pomáhal vaší armádě?
Chtěl jsem moc do armády a bojovat jako normální voják. Je to vlastně ohromující pocit, když na začátku 21. století, když se celý svět rozvíjí a dějí se neuvěřitelné věci, se vracíte do studené války a máte bránit svou zemi. Byl to pravý vlastenecký okamžik. Problémem bylo, že už zde bylo spousta mladých vojáků. Nevěděli, jak se chovat v boji a způsobovali spíše více problémů než užitku. Byli posíláni zpět. V té době jsem pracoval jako manažer jednoho divadla. Přestěhovala se k nám hlavní televize. Měla informaci, že bude bombardována.
Jak jste se cítil?
Docela klidně. Nevím proč, očekával jsem, že mohu zemřít. Bylo mi devatenáct, hlavou se mi pořád honilo – smrt přichází, všechno končí, umřeš pro svou zemi. Neumím pojmenovat ty pocity, které jsem měl.
Co vaše rodina? Byla s vámi?
Moje matka byla v tu chvíli v našem venkovském domě. Stál hodně blízko místu, kudy Rusové vnikli do naší země. Nemohl jsem tam. Měl jsem tam malého brášku a sestřičku, táta byl se mnou v hlavním městě.
Co vám matka řekla, jaké to bylo? Co dělala?
Jednou v noci prý venku někdo hodně křičel, brečel a ječel. Šla se podívat, co se děje. Uviděla Gruzínce, kteří na ústupu minuli hlavní cestu a šli se poptat, kudy dál do vesnice. Vyděsili se navzájem. Nefungovaly mobilní sítě, ale nějak se mi podařilo se jí dovolat a uklidnit ji.
Byl jste v tu dobu v hlavním městě Tbilisi. Jaká byla situace tam?
Každý se k druhému choval hezky, až neuvěřitelně hezky. Lidé se na sebe usmívali. V Gruzii je běžné, že když přecházíte, tak řidič nezastaví. Ale v této době, kdy každý prchal ke státním hranicím, každý zastavoval. Jednu noc, nevzpomenu si už jakou, Rusové bombardovali v Tbilisi radar a všechna letiště kromě hlavního. Jasně tím říkali, že vláda má uprchnout ze země. Slyšel jsem ty bomby, bylo to jako tři velké rány. Opět musím podotknout, že když vidíte smrt z dálky, tak vás to dostane a máte silné pocity, ale když si tím peklem procházíte, cítíte se docela normálně, stále sice čekáte na smrt, ale tak nějak v klidu. Přesto z toho stále nejsem úplně venku. Pokaždé, když slyším nad hlavou v Tbilisi letadlo, čekám bombu.
Co si myslíte o vašem současném prezidentu Saakašvilim, který byl jednou z nejvýraznějších postav celého konfliktu?
Je vynikající prezident a dle mě již nikdy nebudeme mít takového jako on. Je snadné hledat v druhých chyby, ale ti, co doopravdy pracují, je zkrátka dělají. Celý konflikt představil světu, zasloužil se o to, aby byl důležitý. Obrázek démonického prezidenta Gruzie je součástí ruské dezinformační války. Snadno si lze o něm pomyslet, že je nepříčetný, když druhá strana nemá možnost vyjádřit protinázor. Naprosto zničil onu pověstnou sovětskou mentalitu. Mnohé věci se v Gruzii zdály neuskutečnitelné. On přišel a udělal je. Dokázal zničit skupiny mafiánů, reformoval policii, snížil míru korupce. Postavil stát z rozvalin. Co řekl, to udělal.
Takže z vašeho pohledu se během války nedopustil žádné chyby?
Neudělal nic, co by mělo za následek zničení naší země.
Co byla hlavní informace, kterou měl svět během války vědět, aby viděl situaci z vašeho úhlu pohledu?
Gruzínská vláda dávala během války k dispozici informace každý den. Všichni si je mohli s trochou snahy najít. Dělali jsme co jsme mohli, ale Rusko bylo absolutně připraveno. Měli zde vojáky i žurnalisty, kteří byli schopni informace šířit rychle a plánovaně. Naše informace tak logicky neměly váhu. Nyní je naštěstí v naší zemi mnoho vyšetřovacích komisí, které válku neustále zkoumají a přešetřují, hledají detaily a tak. Pravda se prokáže.
Foto: Iveta Škrabalová
Myslíte si, že je teď svět spíše na vaší straně?
Celý svět kromě pár zemí neuznal Abcházii a Jižní Osetii jako státy. Skoro každý je oficiálně proti tomu. Gruzie je suverénní stát a nemůže být okupována. Před pár dny byla v Gruzii Hillary Clinton a další státníci z Evropy a každý deklaroval, že válka byla ruskou okupací.
Chcete se v nejbližších letech vrátit do Gruzie?
Nic neplánuji a využívám každé příležitosti, která v životě přijde. Pokud třeba zítra budu mít možnost letět do New Yorku a tam dělat něco zajímavého, neodmítnu. Samozřejmě ale bez Gruzie nedokážu žít. Sleduji o ní zprávy, kdekoli jsem na světě. Před pár dny jsem potkal jednu slečnu, která Gruzii obviňovala z rozpoutání války, aniž by cokoli o situaci věděla. Podle ní byl Sovětský svaz dobrý atd. Docela jsme se pohádali. Nejsem nikdy líný bránit svou zemi a budu to dělat až do smrti. Gruzie zůstane mým domovem, kdekoli na světě budu žít.