Jak se žije v kibucu
Kibuc ilustrační foto
Kibucy, zemědělské a průmyslové osady, fungují na principu kolektivního vlastnictví. Jejich obyvatelé, kibucníci, společně rozhodují, pracují, žijí i vychovávají děti. ,,Každá rodina sice žije ve svém vlastním domku, ale třeba snídaně, obědy i večeře jsou společné a odehrávají se v jídelně. Stejně tak je to s praním prádla. Špinavé oblečení se rozdělí do pytlů s číslem domu a odvezou se do prádelny. Lidé, kteří to mají na starosti, třeba jako tehdy já, je vyperou a vrátí je zpět,“ říká Vlasta Wilsonová.
Tvrdý ale spravedlivý režim
Povinnosti kibucníků i kibucových dobrovolníků jsou tedy přesně určené. Někdo pracuje na poli, někdo v kuchyni, jiný pere prádlo nebo uklízí společné prostory. Pracovní doba je u každého stejná. ,,Pracuje se šest dní v týdnu po šesti hodinách a někdy je to opravdu dřina. Výjimkou je samozřejmě sobota. Sabat je svátek klidu. V tu dobu je jakákoli práce, pokud není nezbytná, tabu,“ vypráví dál Vlasta.
Kibuc ale není synonymem pro dřinu a práci. Zábava, kulturní i sportovní vyžití je běžnou součástí života v osadě. Řada osad má bazény, tenisové kurty, kinosály, muzea i vlastní orchestry. A také vlastní stráž, která je ozbrojená a chrání osadníky především v oblastech ležících blízko hranic.
Mladí odcházejí, střídají je dobrovolníci
Kibucy potřebují dobrovolníky, protože jejich obyvatel ubývá. Mladí lidé se často přesouvají do měst, jelikož nechtějí žít podle diktátu Kibucové rady. Ta rozhoduje o každé výhodě a výjimce v zaběhlém kibucnickém životě, tedy i o zaplacení školného na univerzitě nebo zakoupení tenisové rakety. Vše je totiž hrazeno ze společného rozpočtu. Dobrovolníci jsou tak pro kibuc přínosem. Pracují totiž za kapesné kolem 100 dolarů za měsíc, stravu, ošacení a jídlo jen půl roku, než jim vyprší vizum.
Většina lidí je v kibucu spokojená. Nemusí řešit žádné starosti, což platí i u dobrovolníků. ,,Jsou to lidé různých národností i víry, ale jedno mají společné: touhu poznat Izrael a naučit se nové věci. Já se naučila hebrejsky a díky výletům, které kibuc pořádal jednou za měsíc, jsem zadarmo poznala Izrael,“ popisuje své zážitky Wilsonová.
Půlroční pobyt v kibucu dal však Vlastě víc než jen nové zkušenosti a znalosti. Seznámila se tam i se svým budoucím manželem Terry Wilsonem, australským dobrovolníkem. ,,Po půl roce v kibucu jsem se vypravila domů, ale s Terrym jsme byli stále v kontaktu. Nabídl mi, jestli nechci přijet do Austrálie, zkusit tam pracovat a studovat angličtinu. Neváhala jsem. Dnes žijeme v Sydney a vychováváme naši malou dceru,“ uzavírá Vlasta Wilsonová.