Informovanost o EU je v Česku mizivá
Tisková konference k navigačnímu systému Galileo v budově Evropské komise, Zdroj: Vendula Burešová
Brusel nás přivítal opravdu příznačně. Nejprve jsme stáli v zácpě, jelikož jeden pruh cesty v centru města byl vyhrazen koloně černých aut s neprůstřelnými skly a policejním doprovodem. Jakmile jsme se dostali téměř k hotelu, zdržela nás pro změnu demonstrace před budovou Evropské komise. Před stejnou budovou jsme stáli o necelých dvacet minut později, abychom zde zahájili náš nabitý program. Zajímavé je, že během té krátké chvíle již byla demonstrace rozpuštěna a místo tureckých vlajek znepokojených islamistů se na chodnících začaly vytvářet skulptury z odpadků, které nás měly upozornit na nastávající Týden zeleně. V Evropské komisi nás čekala energická Maria Isabel Rodillaová, která nás celý zbytek dne provázela sídlem eurokomisařů. Nejprve jsme se mohli zúčastnit pravidelné tiskové konference. Měli jsme velké štěstí, jelikož se týkala nového navigačního systému Galileo, který bude sídlit v Praze. Možná právě díky tomu byla tato konference překládána i do češtiny (obvyklý je překlad jen do angličtiny, francouzštiny a němčiny). Tady je nejdůležitější si rozumět Poté byla celá naše mediální skupina pozvána na luxusní oběd do hotelu Crowne Plaza. Zde jsme měli možnost setkat se s Irenou Moozovou, vedoucí oddělení „Geografická koordinace a podpora“, která se nedávno s celou svou rodinou kvůli této významné pozici přestěhovala do Bruselu. Shodou okolností se večeře zúčastnil také Pavel Novák, redaktor Českého rozhlasu v Bruselu. Oba se tak s námi mohli podělit o jejich pohled na EU, její instituce či na výhody a nevýhody života v Bruselu. Dozvěděli jsme se tak například, že zvěsti o typických povahových rysech jednotlivých národů se tady v praxi potvrzují. Moozová denně pracuje se zástupci sedmi různých států a ke každému prý musí přistupovat zcela individuálně. „Například s kolegou z Irska si raději pouze píšeme, jelikož osobně se na ničem nedomluvíme,“ říká Moozová.
Čeští novináři na návštěvě velkého televizního studia v budově Evropského parlamentu, Zdroj: Vendula Burešová
Odpoledne byla na programu prohlídka audio a video studií agentury EbS (Europe by Satellite). Pro mnohé novináře bylo překvapením, že veškeré služby této agentury jsou médiím k dispozici zdarma, kromě zajištění přímého přenosu. Můžete si tak například domluvit hosta do televizního či rozhlasového studia a agentura vám posléze zajistí záznam, který vám může podle vašich připomínek i sestříhat. Různé frakce, stejné zájmy Celý následující den jsme pro změnu strávili v budově Evropského parlamentu, kde jsme měli smluvené schůzky s českými europoslanci. Se zástupcem komunistů Miroslavem Ransdorfem, místopředsedou frakce levice, jsme diskutovali o energetických zdrojích. „Musíme si uvědomit, že Česká republika nemá možnost energeticky obnovitelných zdrojů,“ řekl Ransdorf. Na stejné téma jsme mluvili také se socialistou Pavlem Pocem, který odsoudil rozhodnutí sousedního Německa, které chce zlikvidovat všechny jaderné elektrárny v zemi. Dalším často probíraným tématem bylo nadbytečné utrácení evropských institucí. Například Evropský parlament má stále dvě sídla, v Bruselu a ve Štrasburku, což je nejen velice nákladné, ale navíc to komplikuje život všem pracovníkům této instituce. Štrasburk je sídlem plenárních zasedání, která se konají dvanáctkrát do roka. Při každém zasedání se musí veškerá administrativa přesouvat stále tam a zpět. K radikálnímu řešení se ale zatím žádné kroky nečiní. Se zástupcem demokratů Janem Zahradilem (frakce ECR) jsme mluvili o těžko definovatelné struktuře Evropského parlamentu. Parlament je složen ze sedmi frakcí (polických uskupení). Poslanci v něm ovšem ne vždy volí v zájmu své frakce. Někdy volí například v zájmu své země nebo v zájmu politiky své „domácí“ strany. „V EU se nejedná o skutečný parlament, neexistuje tu žádná opozice,“ říká Zahradil. Za opozici by se dala jedině považovat frakce Evropa svobody a demokracie, která je svým smýšlením silně euroskeptická. Její poslanci se dopouští i takových výstřelků, že při jednom zasedání začali při zvuku hymny EU zpívat každý hymnu vlastního státu. Slovensko i Česko moc EU nezajímá
Exteriér budovy Evropského parlamentu, Zdroj: Vendula Burešová
Nakonec jsme měli smluvenou schůzku se Zuzanou Roithovou, která byla do EP zvolena za KDU-ČSL. Bohužel se musela ze schůzky omluvit a místo ní dorazila slovenská europoslankyně ze stejné frakce Anna Záborská z KDH. Využili jsme této příležitosti a dotazy směřovali spíš na vnímání EU Slovenskem. Zjistili jsme tak, že k volbám do Evropského parlamentu přišlo na Slovensku ještě o deset procent méně lidí než u nás, a to 18 procent. Mezi přestávkami se mezi českými zástupci médii debatovalo hlavně o tom, jak jsou o rozhodnutích evropských institucí málo informovaní. Nikdo se například nesetkal s tím, že by mu přišla na mail jakákoli tisková zpráva z Evropské komise či parlamentu. Tiskový mluvčí frakce EPP Marek Hannibal nás upozornil na to, že přístup jiných států EU je v tomto odlišný. „Je zajímavé, že ve většině evropských států jsou zprávy z EU zahrnuty v domácí rubrice. Přitom u nás, dokonce i v Hospodářských novinách, najdete tyto informace na stránkách zahraničí,“ říká Hannibal. Už to je jasným signálem, že českého čtenáře zajímá dění v Bruselu snad jedině tehdy, pokud schválí něco kontroverzního. Poslední den jsme byli v rámci několika seminářů informování o fungujících i plánovaných regionálních operačních programech, plánované strategii v nastávajícím rozpočtovém období 2013-2020 a o fungování Stálého zastoupení ČR při EU. Podle očekávání se tu diskutovalo o čerpání z evropských fondů a jejich zneužívání, což bylo pro regionální novináře konečně žhavé téma. Média se vyhýbají zprávám z Bruselu Na konci programu začali novináři uvažovat nad tím, co si z této cesty odnesli, kromě fotografického a rozhlasového materiálu. Je zřejmé, že pro občana každého evropského státu je velice podstatné vědět, co a proč se v Bruselu schvaluje. Jenže novináři mají dva základní problémy, kvůli kterým informují o EU tak málo. Jednak je velice složité struktuře Evropské unie porozumět a k tomu veřejnosti přiblížit dění v jejích orgánech stravitelnou formou. Druhým a závažnějším problémem je, že čtenáři neprojevují o tyto informace zájem. Zřejmě i proto, že zde schvalované úprávní úpravy například o mezinárodním obchodu nebo ochraně spotřebitele fungují bez toho, aby si jich člověk nějak výrazně všiml. Důsledek však je, že bruselská nebo štrasburská rozhodnutí ovlivňují ceny a celou ekonomiku. V zemích jako je Francie, Německo si přitom média tento fakt velice dobře uvědomují. Díky tomu pak jsou schopna občany informovat dopředu, co se v Bruselu projednává a tím dostávají prostor i firmy v jejich zemi, aby za sebe v těchto otázkách lobovaly. V Česku se samozřejmě také lobuje, ale pouze na úrovni velkých firem, jako je ČEZ či Škoda. Dokud se tohle výrazně nezmění, nemůžeme si snad ani stěžovat, že nás Brusel nikdy nevyslyší.