I na mě mířily zbraně, vzpomíná dívka na válku v Bosně
Nina a její otec krátce potom, co za ní přijel do Česka, Zdroj: Nina Jaganjacová
Zaryla se vám nějaká vzpomínka z dětství do paměti?
Bylo mi asi osm, když jsem se už po válce s rodinou procházela v centru Sarajeva. Došli jsme až ke kostelu. Táta mi tehdy začal vyprávěl, proč jsem musela se sestrou a mamkou odjet do Srbska. Do smrti na jeho slova nezapomenu: „Nevím, jestli jsi na to dost velká, ale povím ti to. Člověk nikdy nechce opustit svou zemi. Máma nechtěla odjet, já nechtěl, abyste odjely. Ale když jsme tudy šli, začali po nás střílet. Sundal jsem tě z ramenou a usoudil, že musíte odjet. Sára byla v šoku, brečela, ale musely jste pryč!“
Proč otec nechtěl odjet s vámi?
Táta byl v tu dobu velmi uznávaný chirurg v Sarajevu, a proto tam zůstal, aby zachraňoval životy lidí, kteří byli ve válce zranění. Spolupracoval také s humanitárními organizacemi a OSN, kde se mu hodilo to, že umí plynně anglicky. Mamka byla také doktorka, takže jeho rozhodnutí chápala. Dalším důvodem pak bylo smíšené manželství mých rodičů.
Co tím myslíte?
Máma je Srbka a táta Bosňák. V době války bylo lepší, když se člověk zdržoval v zemi svého původu, aby se zbytečně nedostával do konfliktů. Nejnebezpečnější situace byla v Bosně, takže nás maminka po prvních výstřelech sbalila a jeli jsme do její rodné země, kde jsem byla rok a půl bez svého táty.
Jak jste snášela být bez otce?
Jelikož mi byly tři roky, tak jsem v tom měla trochu zmatek. V Srbsku nás natáčel často jeden pán, aby táta potom viděl jak rosteme. Jednou jsem se ho zeptala, jestli je můj táta. Když se mi po roce a půl vrátil, byla jsem nejšt´astnější člověk na světě.
Vnímala jste tenkrát, že vůbec nějaká válka je?
Moc mi to nedocházelo. Nevšímala jsem si rozstřílených budov, spíš jsem hledala dětská hřiště a parky, kde jsem si mohla hrát. Až postupem času jsem se začínala víc ptát. Ale čím víc jsem o tom věděla, tím méně jsem to chápala. Byla to pro mě nepochopitelná válka, která rozdělovala národy žijíci spolu mnoho let.
Šlo vám někdy přímo o život?
To víte, že ano. Naštěstí si to moc nepamatuji. Nejjasnější vzpomínku mám z autobusu, kde jsem byla s mamkou a sestrou. Vím, že kolem nás občas nějaký výbuch nebo výstřel slyšet byl, a že se střílelo i přímo na mě. Reálně mě ani trochu neděsí představa, že by se něco stalo mně, ale fakt, že mi tam mohl zůstat někdo z rodiny. Tátův bratr, strýc Nedo, dokonce svůj život vědomě riskoval.
Jak se to stalo?
Zůstal ve válce a občas jezdil se sanitkou. Jednou, když se na ulici střílelo, trefil odstřelovač civilistu do nohy. Strejda tenkrát přijel s dodávkou, vyběhl ven a dotáhl toho chlapa do auta. Pak ho hned odvezl do nemocnice k tátovi. Vůbec se o sebe nebál.
Proč jste se rozhodli žít zrovna v České republice?
Mámě se Praha líbila, když jí navštívila za mlada. Navíc Češi byli k uprchlíkům vstřícní. Začátek v Česku byl ale těžký. Rodiče neuměli říct ani slovo a byli nuceni jako lékaři dělat znovu atestace v češtině. Ale zvládli to a táta dnes pracuje ve fakultní nemocnici Motol na traumatologii. Máma si před necelým rokem otevřela vlastní ordinaci pro interní medicínu.
Nepřemýšleli jste někdy, že se vrátíte do rodné země?
Už mnohokrát, ale nemáme tam zázemí kam bychom se mohli vrátit. A také co tam? Našim nechybí země jako taková. Chybí jim to, co byla Jugoslávie před válkou. Doma jsem v Čechách, i když se stále cítím jako Bosenka.
Ovlivnily vás zkušenosti z dětství v budoucnosti?
Myslím, že hodně. Stejně jako táta mám potřebu pomáhat lidem. Táta založil občanské sdružení Lastavica, které pomáhá všem zemím bývalé Jugoslávie. Snažíme se pomoci rodné zemi. Každý rok vozíme děti z SOS dětských vesniček na Balkáně a já jim tady vymýšlím edukativně-rekreační program.
Takže se v životě chcete věnovat především humanitární pomoci?
Ano, chci se vydat tímto směrem. I díky stáži přes Unicef v Kazachstánu, se mi podařilo dostat na magisterský obor v oblasti populace a rozvoje na London School of Economics. Pokud seženu stipendium, v říjnu nastupuji. Sice nevím na co se přesně zaměřím, ale chci dělat něco, co může někomu pomoci. To mě naplňuje.
