Dobrovolník: Nechci stát s rukama v kapsách
V prvním týdnu války jste se vypravil na Ukrajinu. Rozhodl jste se proto pomáhat i v Česku?
Zapojil jsem se hned po návratu z Ukrajiny, kde jsem strávil tři dny. Jsem v kontaktu s lidmi, kteří pomoc tohoto typu organizují. Byl jsem jeden z prvních lidí, kterým se ozvali. Zrovna jsem byl v kamionu se zdravotnickými zásobami na cestě od ukrajinských hranic.
Jak vypadá vaše pomoc uprchlíkům v Kongresovém centru?
Chodím tam asi dvakrát týdně. Zpravidla pomáhám s organizací lidí a zásobováním. Zkrátka se všemi běžnými věcmi.
Zvažoval jste, že narukujete. Proč jste to nakonec neudělal?
Z hlediska české legislativy je moje osobní zapojení ve válce ošemetná věc. Navíc jsem došel k tomu, že se mi nechce zabíjet lidi. V tuhle chvíli bych se proto přímo vojensky angažovat nechtěl. Snažím se místo toho dostat na Ukrajinu jako válečný reportér.
Jak dobrovolnická činnost zasahuje do vašeho osobního života?
Spím pravidelně nepravidelně. S kamarády se vídám pořád a přítelkyni jsem neměl ani předtím, takže to je v pohodě. Ve škole budu nejspíš opakovat první ročník, protože to časově nejde skloubit. Je to pro mě ale menší zlo než stát s rukama v kapsách a nic neřešit.
Jak psychicky zvládáte být několikrát týdně v kontaktu s uprchlíky?
Snažím se, aby se to na mně moc nepodepisovalo. Jeden zážitek mě ale hodně zasáhl. Na ukrajinsko-slovenské hranici jsem pomáhal se zavazadly paní se 17 letým synem. Představa, že kdyby byl chlapec jen o rok starší, musel by vzít pušku do ruky a možná zemřít pro obranu své vlasti, pro mě bylo náročné. Když jsem se o tom zmínil jeho mamince, rozbrečela se. Vysvětlila mi, že by býval dostal výjimku, protože její bratr už ve válce zemřel, povolávací rozkaz by se tak na něj nevztahoval.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s redaktorem Generace2O Jakubem Kuncem
