Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Díky tanci na chvíli jako doma. Bulhaři se v Česku věnují folkloru více než v rodné zemi

Pokyn „sejdeme se U Bulhara“ většinou znamená, že se máte se známými střetnout na křižovatce v Hybernské ulici v Praze. Bulhaři sami se ale scházejí zhruba o kilometr a půl dál, v Domě národnostních menšin. Zde se společně věnují svým národním tancům, aby si připomínali domov.

Je to trochu jiný svět. Jako byste se ani nenacházeli v Česku, když je všude okolo slyšet bulharština, občas přerušená jinými balkánskými jazyky. V Domě národnostních menšin v Praze se totiž každé pondělí koná lekce bulharského folkloru. „Tančil jsem odmalička při základní škole ještě v Bulharsku. Ve dvanácti letech jsem pak odešel s rodiči do Česka kvůli špatné finanční situaci a tanec mi začal hrozně chybět,“ vzpomíná lektor bulharského folkloru Todor Ralev (27).

Protože v Praze nemohl najít žádnou bulharskou taneční skupinu, ve které by mohl pokračovat, začal sám po čase jednu vést. Bulhaři, kteří k němu přicházejí, se ale často doma o svou kulturu moc nezajímali, i proto, že ji měli všude okolo sebe. Až v cizině jim začala chybět. „Moji rodiče v Bulharsku netancovali, až když jsme přišli v mých třech letech do Česka, snažili se mi pomocí folkloru představit moje kořeny. Dnes jsem pyšná, že dokážu zatancovat lépe než leckterý Bulhar, který je v rodné zemi celý život,“ sděluje studentka Deliana Veleva (26).

Edno, dva, tri!

Bulhaři na vystoupeních tancují ve svých národních krojích. Zdroj: Nikola Sedloňová

Z reproduktorů v Domě národnostních menšin se ozývá svižná hudba, která může Čechům připadat až divoká a zmatená. Ostatně i jejich rytmy a krokové variace jsou dost nezvyklé, často se počítá na sedm dob nebo je jedna doba delší než ostatní. Tradiční česká polka se tomu mnoho nepodobá. Základní bulharský tanec se jmenuje choro. Při něm se lidé drží v kruhu za ruce a opakují jednoduché kroky na počítání „edno – dva – tri“. „Choro pochází ze slova chora, což znamená lidé. Líbí se mi ten název, protože něco vytváříme společně, dokáže nás to nadchnout,“ vysvětluje Ralev.

Dodává však, že jeho práce často není jednoduchá. Vyučuje tanec od základů i krajany, kteří jsou v Česku třeba jenom na dva roky a pak putují jinam. V současnosti k němu dochází asi třicet osob, většinou Bulharů. Připojilo se ale i pár Čechů. Ralev tak přepíná z jednoho jazyka do druhého, někteří Bulhaři tady sice žijí, ale česky se neučí. Pro jiné je to naopak jedna z mála příležitostí, aby si popovídali v rodném jazyce. „Nejdřív jsem si myslela, že to pro mě důležité nebude. Ale když je člověk daleko od domova, chce se alespoň na chvíli setkat s lidmi, kteří mluví jeho jazykem,“ sděluje lámanou češtinou účastnice Susana Atanasova (32).

Volí cara vína

Ralev podotýká, že skupina nefunguje jen pro výuku tance, ale občas plní i roli terapeutickou. „Přál bych každému, aby mohl žít ve své rodné zemi. Stýská se nám. Daleko od domova se alespoň snažíme vzájemně pomáhat jako rodina a připomínat si svoji kulturu. Slavíme společně i svátky, třeba bulharský den vína Trifona Zarezana,“ říká Ralev. Při něm se v Bulharsku ořezávají keře vinné révy a v komunitě se volí car vína – ten, který z hroznů vytvořil nejlepší nápoj.

Bývalý car vína korunuje nového vítěze. Zdroj: Nikola Sedloňová

V Praze k oslavám Trifona Zarezana pořádají Balkánci akci, kterou cílí i na české návštěvníky. „Aby to bylo zajímavější, zapojujeme do volby cara vína i Čechy nebo lidi jiné národnosti, kteří se přijdou podívat,“ říká Ralev. Muži v sále postupně plní úkoly jako například poznat se zavázanýma očima, zda se jedná o červené či bílé víno, nebo musejí divákům něco zazpívat a zatančit. Dívky snášejí svým favoritům větvičky vinné révy, čímž jim přičítají hlasy.

V pravé bulharské volbě by také titul cara vína neobsadil Čech jako v letošním klání. Dokázal stát na úzkém špalku déle než ostatní, vyhrál v přetahování lanem a větvičky vinné révy mu snesly i Bulharky. V Domě národnostních menšin by ale mohl návštěvník snadno propadnout pocitu, že se na chvíli přenesl do Bulharska. Ovšem jen do chvíle, kdy hodina skončí a budovu obsadí jiná národnost. V pondělí sem totiž chodí tančit ještě Srbové.

Zdroj: Michal Kovář


Nikola Sedloňová
Nikola Sedloňová
Mám ráda kulturu, především literaturu a divadlo. Aktivně se věnuji hudbě, zpívám v komorním sboru a hraji na příčnou flétnu. V Generaci 20 jsem působila dva a půl roku, přispívala jsem do všech rubrik vyjma sportu. Během posledního semestru jsem byla šéfredaktorkou tohoto magazínu.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.