Cestování v low cost stylu dává pocit svobody. Zvyknout si však musíte i na nekomfortní situace
Cesty na vrcholky útesů s těžkými krosnami na zádech jsou náročné. Zdroj: Dáša Šamanová
Šest dní chodíme po stezce South West Coast Path. Zdroj: Barbora Bocková
V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. „Pojmeme to jako low cost dovolenou. Přesouvat se budeme pěšky, nebo stopem. Spát se bude ve stanu, nebo pod širákem. Kupovat budeme jen to nejzákladnější jídlo a pít budeme vodu,“ určujeme si před odletem pravidla s kamarádkou Bárou. Cestu po pobřeží Anglie začínáme v jihovýchodním městě Dover. Každá neseme dvacetikilovou krosnu na zádech, do které jsme sbalily vše potřebné včetně stanu, spacáků a karimatek. Vypadáme, že se nám pod váhou našich batohů každou chvíli podlomí kolena, my jsme ale připraveny téměř na všechno. Nebo si to alespoň myslíme. Máme před sebou tři dny stopování a následujících šest dní pěší túry po stezce South West Coast Path. Cílem naší cesty je totiž město Exeter, které leží na jihozápadě Anglie.
V krosnách máme zásobu těstovin, čínských polévek, oříšků a nespočet müsli tyčinek. Zdroj: Dáša Šamanová
Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytování a nejezdíme po Británii autem.
Během stopu nám zastavuje šest aut. Zdroj: Dáša Šamanová
Stop nemusí být tak nebezpečný, jak se o něm traduje. Zejména když dodržujete několik základních pravidel. Když jsem se před cestou zeptala zcestovalého kamaráda, co by mi ohledně stopu poradil, odpověď zněla: „Jdi do toho po hlavě.” Důležité je samozřejmě nenastupovat k lidem, kteří se vám na první pohled nezdají. Také záleží na tom, jak moc je vámi navštívená zem bezpečná. Řidiči, kteří zastaví, za svezení žádné peníze nečekají. Když s nimi ale během cesty prohodíte alespoň pár slov, jsou rádi.
Při druhém stopování nás vezou Belgičané. Zdroj: Dáša Šamanová
V Anglii stopujeme celkem šestkrát. Vezou nás Nizozemci, Belgičané i lidé z Walesu. Britové nám zastavují pouze dvakrát. V obou případech se jedná o mladé Angličany, kteří míří na hudební festival. Ptají se, kam jedeme a proč to všechno vlastně děláme. Příliš nechápou, proč si nenajdeme ubytovaní a nejezdíme po Británii autem. Mají pocit, že jsme finančně na mizině a nezbývá nám, než cestovat tímto stylem. Těžko se jim chápe, že jsme si takový způsob zkrátka vybraly. „Když jsme byli ve vašem věku, také jsme si takhle užívali. Dnes už bychom to nezvládli,“ zastavuje nás s úsměvem po cestě několik staříků, kteří vzpomínají na své zážitky z mládí.
Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech.
Dechberoucí výhledy z vršků útesů nám dodávají sílu jít dál. Zdroj: Dáša Šamanová
Chodíme mezi krávami i ovcemi. Zdroj: Dáša Šamanová
Stezka South West Coast Path vede po celém jižním pobřeží. Je dlouhá přibližně 630 mil. Lidé na ní tráví i měsíce. My jsme se rozhodly ujít během následujících šesti dnů malý kousek z ní. „Denně ujdeme alespoň 20 kilometrů,“ domlouváme se s kamarádkou a určujeme si body, kam který den dorazíme. Cesta je náročná. Chodíme z kopce do kopce mezi krávami, ovcemi, keři, po trávě i po kamenech. Na útesech ale nepotkáváme skoro žádné lidi, což nám dává nepopsatelný pocit svobody. Dechberoucí výhledy z vršků útesů máme jen pro sebe. A i když už jsme po několikahodinovém putování vyčerpané, přesně takový výhled nám dodává sílu pokračovat v cestě. Během šesti dnů přibývá puchýřů na nohách a střídavě se objevují bolesti v různých partií těla, samozřejmě z namožení. Táhnout dvacetikilovou krosnu na zádech, není žádná sranda.
Každý pohled z útesů si užíváme. Zdroj: Dáša Šamanová
Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne, ruší mě ze snění kamarádka.
Na plážích spíme po širým nebem, na útesech ve stanu. Zdroj: Dáša Šamanová
Dny jsou náročné, noci však mnohdy ještě náročnější. „Na útesech budeme spát ve stanu, na pláži pod širým nebem,“ zněla jasně dohoda. U moře ve městě Eastbourne ale neodhadujeme délku přílivu. „Vstávej, nebo nás to smete,“ třese se mnou Bára v půl druhé v noci. Voda je od nás asi metr daleko. Sbíráme všechny věci a utíkáme na konec pláže, který je poměrně blízko. Když se konečně uvelebíme, toužíme po jediném – usnout. Nejistotu v nás však vzbuzuje cedule s výstrahou, že ze skály nad pláží padají kameny. Nezbývá nám než to risknout. Pláž je dlouhá a na hledání jiného místa už zkrátka nemáme sílu.
Jednu z nocí spíme na pláži pod přírodní památkou Durdle Door. Zdroj: Dáša Šamanová
Poslední noc nás při spánku pod širým nebem budí déšt´. „Musíme se rychle přesunout, než nám všechno promokne,“ ruší mě ze snění opět kamarádka. Unaveně procházíme pláží a jedinou střechu objevujeme na nedaleké autobusové zastávce. Prosedíme zde dlouhé dvě hodiny a pozorujeme padající kapky. V hlavě máme obě jedinou myšlenku – at´ už prosím přestane pršet a my se můžeme v klidu vyspat.
Na pláži v Eastbourne nás překvapila délka přílivu. Zdroj: Dáša Šamanová
Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává.
Vodu čerpáme z pítek pro krávy a ovce. Zdroj: Dáša Šamanová
Dobrodružství na nás ale samozřejmě nečeká jen po nocích.V průběhu pěší túry spoléháme na to, že každý den dojdeme do města, kde bude obchod a kde si koupíme alespoň vodu, dobijeme telefony či chytneme signál, abychom se podívaly na mapu. Opak je pravdou. Během prvních tří dnů chůze sice do jakési civilizace přicházíme. Mapa ji označuje městem, ale jedná se spíš o uskupení několika statků. Situace začíná být kritická v momentu, kdy nám po celém dni chození zbývá jen 300 ml vody. Rozhodujeme se, jestli si uvaříme těstoviny k večeři, nebo se napijeme. Žízeň vyhrává, a tak jdeme rychle spát, abychom nevnímaly hlad. Další dny nacházíme po cestě pítka, ze kterých teče voda do koryt pro krávy a ovce. „Já jsem viděla na videu, že se to pít dá,“ přesvědčujeme mě kamarádka Bára o nezávadnosti tamní vody. Další dny se dělíme o vodu s krávami a ovcemi. Inu lepší nějaká voda než žádná.
Odjíždíme s mnoha puchýři na nohách. Zdroj: Dáša Šamanová
Po deseti dnech putování odjíždíme s několika obřími puchýři na nohách, rozlámanými těly a vlasy zapletenými do dredů.„To už není ani mastnota,“ směje se spokojeně kamarádka při cestě domů. Šampon během cesty nepoužíváme, myjeme se pouze v moři. Jsme unavené, ale neuvěřitelně spokojené. Během dovolené se staráme pouze o to, kde budeme spát, co budeme jíst, kde vezmeme vodu a jakým směrem půjdeme. Žádné problémy ani stresy všedního života nás netrápí. Nic podobného jsme nikdy nezažily. Deset dní mimo civilizaci. Za ten nekonečný pocit svobody to zkrátka stálo.
Těšíme se, až se umyjeme a pořádně vyspíme. Zdroj: Dáša Šamanová
A i když se těšíme na to, až se pořádně umyjeme, lehneme si do čerstvě povlečené postele nebo si dáme teplé jídlo, odjíždíme domů s dobrým pocitem. Obě se shodujeme na tom, že jsme rády, že jsme se k takovému typu cestování odhodlaly. Komfort v luxusních hotelech je sice příjemný a člověk si na něj rychle zvykne, jenže v hotelovém resortu jen těžko zažije spontánní dobrodružství. Dovolená v low cost stylu nám dala více, než jsme očekávaly. Ujely jsme a ušly celkem 400 km, to všechno během devíti dvní v přírodě. A celý tenhle trip nás včetně letenek vyšel na pouhých 5 000 korun.
-
- Ačkoliv byla cesta mnohdy náročná, odnášíme si mnoho zážitků. Zdroj: Dáša Šamanová, Barbora Bocková
