Brazilci v Česku aneb optimisté poznávají pesimisty
Životní styl v Praze a Rio de Janeiru spolu nemá mnoho společného. Najdou se ale lidé, kteří dokáží skloubit dohromady tyto dvě odlišné mentality a žít s brazilskou náturou v Česku. První zjevný rozdíl oproti životu v Brazílii pociťují přistěhovalci z Latinské Ameriky zejména v počasí. „Chybí mi tu moře, proto jezdím domů alespoň jednou za rok, abych si ho připomněla,“ vypráví Brazilka SilvaRodriguesová (32), servírka v pražské restauraci, která se přistěhovala do Prahy, aby mohla žít společně se svým českým přítelem.
Stopy komunismu přežívají
Podle dvou dotazovaných Brazilců je český národ pesimistický a ovlivněný komunistickou minulostí. „I když mají lidé v Praze práci a mají co jíst, neustále si stěžují,“ vysvětluje Allan Lemaja (36) z Ria de Janeuira, který přicestoval do České republiky jako tanečník už před deseti lety. Dodává, že se občas přistihne, jak je nešťastný kvůli zbytečnosti jako je například sražené oblečení ze sušičky a podobně. V takové chvíli si uvědomuje, že už se vlastně chová jako pesimistický Čech.
Na tom, že jsou Češi disciplinovaným národem, který se bojí více prosadit se shodují oba Brazilci. „Disciplína je správná věc, ale jen v určité míře. Tady se tím lidé zbytečně stresují,“ popisuje Rodriguesová. Naopak zde vítá státní podporu a větší respekt k zákonům v porovnání s Brazílií. S tím souhlasí i Lemaja, který si myslí, že je v jeho rodné zemi ostatními pochválen hlavně ten, kdo je chytrý natolik, že dokáže zákon nějakým způsobem obejít.
Komunistický odkaz spatřují také v chování, kdy se Češi bojí prosadit svůj vlastní názor proti autoritě. To znamená, že se neradi pouští do konfrontace s ostatními, i když mají pravdu. „Myslím si, že se lidé tady bojí následků, které by jejich názor mohl vyvolat,“ říká Lemaja, který se s takovými zkušenostmi setkal při své práci tanečníka.
Budoucnost v srdci Evropy
I přes negativnější pohled na Česko se ani jeden zpět do rodné země nechystá. „Nedokážu si představit vrátit se do chaotického dopravního systému, který tam máme,“ pronáší s úsměvem Lemaja. V Brazílii totiž lidé cestují většinou autobusy, které ale nemají žádný jízdní řád, takže se může stát, že si člověk na zastávce počká třeba i hodinu.
Rodriguesová teď se svým českým přítelem plánuje založit rodinu v jeho rodné zemi. „Potom, co po takové době mluvím konečně česky, se mi odtud opravdu nechce,“ vtipkuje a dodává, že své děti bude učit oběma jazyky.
Jelikož měli oba přistěhovalci možnost poznat dva kulturně odlišné národy, mentalita obou zemí je chtě nechtě ovlivnila. Zjistili, že věci mohou fungovat i jinak, než je tomu učili rodiče. A tak se dá říct, že po době strávené v Praze jsou oba nyní polovičními Čechy.