„Nemotorkář“, který na motorce objevil svět
Když mu rodiče v šestnácti řekli, že se budou stěhovat do Československa, souhlasil pod jedinou podmínkou. Dostane motorku. Tak se Slovinec Igor Brezovar (40) dostal k nám, přišel ke své první motorce, podnikl první cestu do chorvatského přístavního města Dubrovník a začal si tak plnit svůj sen. „Celý život jsem snil o cestování na motorce, zapáleném ohni a svobodě,“ říká.
Mělo to však jeden háček. Neměl řidičák. „Papíry jsem padělal. Měl jsem je jen na 50 kubíků. Strojem jsem si tam ve slovinštině dopsal, že platí do 125 kubíků. Dal jsem tam nějaké razítko městského úřadu Československé republiky, ale rozmazal jsem ho, aby nešlo přečíst a tak jsem jezdil,“ přiznává. Policisté ho však nikdy nezastavili, protože měl díky otci diplomatickou značku, a tak uznává, že se ani nebál.
Jeho otec byl totiž do Prahy vyslán kvůli upevnění obchodních vztahů mezi tehdejší Jugoslávií a Československem. Dnes Igor Brezovar se svými dvěma dětmi a přítelkyní trvale bydlí v Praze, kde má od roku 1993 vlastní podnik, který se zabývá prodejem a montáží podlahových krytin.
Motorku, se kterou Brezovar jezdí dnes, má už od svých dvaadvaceti a v současnosti má najeto zhruba 230 000 kilometrů. Podle jeho slov má každý správný cestoval na motorce BMW, a proto si ji pořídil i on. „Mám BMW R11000 GS a už ji nikdy nevyměním,“ říká. Dokonce si ji i pojmenoval, říká jí Junc, což slovinsky znamená tele. „Motorku jsem si vybral i proto, že je to nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak cestu kolem světa zvládnout,“ vzpomíná.
Napakovaný jezdí pořád
V roce 1997 podnikl svojí první cestu mimo Evropu a vypravil se do Indie, na níž obdivuje především vstřícnost a dobrotu tamějších lidí – jak chudých, tak bohatých. Zároveň dodává, že s komunikací a navazováním vztahů neměl nikdy problém. Během cest většinou spí u cizích lidí, se kterými seznamuje díky speciálnímu triku. „Zeptám se, kde je nejbližší hotel, i když vím, že na tom místě žádný není. Zapovídáme se a oni mi většinou nabídnou přespání, s tím, že jim budu vyprávět historky z cest,“ vysvětluje.
Oblíbená motorka Igora Brezovara. Foto: Archiv Igora Brezovara
Na základní vybavení nedá na cestách dopustit. Vždy má u sebe 55 litrů benzínu, náhradní pneumatiky, které má většinou zavěšené na kanystrech, lanka na plyn nebo lepidla. Jakmile svou BMW naloží potřebnými věcmi, váží přes 500 kilogramů. Když mu však taková tíha spadne na zem, jediné co Brezovarovi zbyde, je čekat na někoho, kdo mu jí pomůže zvednout. Nejvíce čekal na pomoc čtyři hodiny uprostřed africké džungle. „V nejhorším případě bych ji musel celou odstrojit, ale to je únavná práce, tak radši čekám,“ vysvětluje.
Svojí motorku si však jen tak neodstrojí. Jezdí napakovaný dokonce i v Česku, když jede třeba na vyjížďku. „Je to moje image. Díky tomu mě někteří lidé poznávají,“ říká. I z toho důvodu, že takto nabalená motorka je velmi těžká, jezdí radši po asfaltu. „Je to i nejjednodušší jak se dostat k lidem a památkám. Já mám radši pevné cesty,“ říká. I když v zemích třetího světa to nejde vždy, takže v terénu už má najeto zhruba 50 000 kilometrů.
Z ukradené částky mu vrátili půlku
Nejhorší jízdu zatím zažil v Kambodži v jihovýchodní Asii, kde byl v roce 2004. Za týden ujel jen sto kilometrů kvůli špatnému terénu. Ještě horší zážitek si ale přivezl o dva roky dříve z Keni. Tam byl poprvé a zatím také naposledy v životě přepaden. Hlavními aktéry byli Somálci.
Místní obyvatelé v Keni cestují v kolonách terénních kamionů, na nichž si převáží prakticky celou vesnici. Když se Brezovar zeptal celníka, zda má jet v konvoji, nebo vlastním tempem, tak mu s klidnou tváří odpověděl, že se na tomto místě střílelo před dvěma týdny, takže může jet vlastním tempem, protože si myslí, že by měl být zase nějakou dobu klid. „Takže je jasné, že jsem jel radši v konvoji,“ vypráví.
Fotografie pořízená v Keni. Foto: Archiv Igora Brazovara
Právě kvůli špatné cestě se mu však kamiony ztratily a znovu na ně narazil až večer. Všichni leželi hlavou k zemi s rukama nahoře a kolem stáli muži v kuklách. „ Ukradli mi peněženku. Hrozně jsem se bál, ale vykecal jsem se z toho,“ líčí. Nakonec mu ještě z ukradené sumy sedmdesáti dolarů vrátili čtyřicet na živobytí. Navíc obdivovali jeho motorku a dali mu podržet pušku. „To víte, tohle je Afrika,“ směje se Brezovar.
Podplácel bonbony a alkoholem
Motorku mu však nikdy nevzali. „V Africe pro místní motorka nic neznamená,“ dodává. Naopak v Indii nebo v Asii o ni zájem měli. Proto ji schválně zamazal bahnem, takže se na ni už potom nikdo nevyptával.
I přesto je to paradoxně právě Afrika, která mu přirostla nejvíce k srdci, zejména díky své rozmanitosti. „Jedete suchou pouští a najednou se ocitnete v pralese. Navíc je plná zvířat a usměvavých lidí,“ dodává. Prožil několik dní u kmene Turkana, který ho přijal za svého díky maličkostem, kterými se jim snažil přiblížit. Kouřil místní cigarety, zuby si čistil klacíkem a chodil bos. Aby si získal jejich přízeň, zkoušel také místní uplácet – dětem dával bonbony a dospělým alkohol.
Zároveň u kmene Turkana byl svědkem nevšedního rituálu. „Šéf vesnice zhruba dvaceti ovcím odebral hřebíkem zpod oka krev. Bylo ji asi půl litru, postavil to na oheň a tancovalo se kolem toho. Vrchol všeho bylo, když tam k tomu přišla jeho žena a vymočila se do toho. Kdyby mi to dali teď, tak bych se pozvracel, ale tam to mělo atmosféru,“ popisuje nevšední zážitek.
„Mám obě ruce levý“
Igor Brezovar v Maroku. Foto: Archiv Igora Brezovara
I když na motorce procestoval již 123 zemí a šest kontinentů, nepovažuje se za správného motorkáře. Celé to pro něj představuje spíš symbol svobody a romantiky, „mašinu“ by prý spravit nedokázal. „Mám obě ruce levý,“ usmívá se. Proto když se mu motorka porouchá, musí najít někoho, kdo tomu rozumí. Z tohoto důvodu si myslí, že nejlepší je kupovat staré stroje, protože ty všude znají a dokáží je opravit.
Brezovar je rád ve společnosti lidí, pokud ale jde o jízdu na motorce, je to spíše individualista. „Když chci doleva, jedu doleva, když doprava tak doprava,“ vysvětluje. I když cestování ve skupině také plánuje. Ale přiznává, že on bude ten pokorný, který se nechá ostatními vést. V nejbližší době chce ale procestovat především Slovinsko a Česko, kde se i přes své cesty cítí být nejvíce doma.
