„Běloch je pro Indy větší idol než bollywoodská hvězda“
Připadá mi, že je teď velký trend jezdit do Indie, hledat tam duševní rovnováhu a klid. Co tam lidi tolik láká?
Když si chceš tady v Česku odpočinout, někde se válet a nic nedělat, tak se na tebe lidi dívají skrz prsty. A v Indii takhle normálně žijou. To si myslím, že může být jeden z aspektů, proč tam lidé jezdí. Hodně jich mluví o tom, jak mniši a hinduisti v sobě mají vnitřní klid, jak jsou vyrovnaní. Na to jsem alergická, protože když se na to podíváš pragmaticky, tak ty lidimají klid a jsou vyrovnaní, protože nic nedělají. Kdyby sádhu (žebravý poutník, asketa usilující o dosažení nejvyššího duchovního cíle, mókši – pozn. red.) žil tady, tak je to bezdomovec, který žebrá a pije krabicové víno u Tesca. A tam je to svatý muž.
Čím Indie lákala tebe?
S tím nápadem přišla moje kamarádka a spolužačka z fakulty Klára, která našla nemocnice, kde přijímají dobrovolníky. A já, protože uvažuju o humanitární medicíně, jsem to považovala za skvělou příležitost. Mě tam lákala hlavně medicínská zkušenost a Himaláje.
Obohatilo tě to ze zdravotnického hlediska?
Určitě ano, ale asi jinak, než jsem očekávala. Byla jsem po třet´áku a to se učíš pořád jenom něco z knížek a praxi s pacienty vůbec nemáš. Čekala jsem, že si tam medicínu prakticky vyzkouším. Ale tam je to hodně zjednodušená medicína. Aspoň jsem ale viděla, jak je důležité, aby si doktor dovedl poradit se vším. Motivuje mě to, abych se ve škole učila i to, co mi teď připadá k ničemu.
V rámci jaké organizace funguje leprosárium, ve kterém jste byly?
Funguje díky polským katolíkům. Jako doktorka tam pracovala polská jeptiška. A právě ty organizují přednášky, školení, zajišt´ují kontakt dětí a jejich adoptivních rodičů na dálku.
V leprosáriu jako doktorka pracuje polská jeptiška. Foto: Archiv Silvie Svobodové
Viděla jsi konkrétní děti adoptované na dálku?
Přímo v leprosáriu je 400 takto adoptovaných dětí a jen díky tomu tam můžou být. Mají někoho, kdo jim platí pobyt, jídlo, školu i celkový chod centra. Rodiče těch dětí jsou žebráci, protože jsou malomocní. I když jsou jejich děti zdravé, automaticky jsou považováni v kastovním systému za nečisté a do státní školy je nepustí. Vláda proti tomu samozřejmě bojuje, ale takovou haldu lidí lze organizovat jen stěží.
Jak se k tobě Indové chovali? Ty jsi byla blondýna a obarvila ses tam na černo. Bylo to kvůli velké pozornosti?
Také kvůli tomu. Stejně máš ale pořád bílý obličej, takže je hrozně lákáš. Oni si s tebou často chtějí jen povídat, pro ně je běloch větší idol než bollywoodská hvězda. Dostala jsem tam i naprosto vážně míněnou nabídku k sňatku.
Co tě na Indii nejvíc překvapilo?
Asi postoj lidí k životu. Tady si vybíráme náboženské vyznání, zaměstnání, partnera, a jakmile nás někdo začne omezovat, hned ježíme bodliny. A tam jim rodiče vyberou práci, životního partnera a oni jsou s tím spokojení.
Silvie Svobodová na túře v nepálských horách. Foto: Archiv Silvie Svobodové
Ty jsi po Indii hodně cestovala. Jaké místo bys doporučila, které tě nejvíc okouzlilo?
Do Indie se hodně jezdí na sever, do Varánasí, kde pálí mrtvoly, na Tádžmahál. Ale už málo lidí jezdí na jih. Ten je jiný, lidé jsou míň otravní, domluvíš se tam. Stát Kerala je na tom ekonomicky asi nejlépe, ale přitom jsou tam lidé stále po indicku přátelští a vstřícní. No a pak hory jsou skvělé.
Podruhé jsi do Indie jela jako průvodce skupiny dvanácti Čechů. Jak si se k tomu vůbec dostala?
Většinou se z Indie vrátíš a už tam nikdy nechceš. Nebo se naopak vzpamatuješ, umyješ se, odvšivíš se a začne ti být smutno. To byl můj případ, ale se studentským rozpočtem si nemůžu dovolit dát třicet tisíc za měsíční dovolenou. A právě průvodcování byla možnost, jak se tam dostat.
Zájezd trval měsíc. Jak vaše cesta vypadala?
Měli jsme okruh po Indii a po Nepálu, jeli jsme z Dillí do Kalkaty a přes Nepál, ze západu na východ Indie, během toho měsíce jsme urazili asi tisíc kilometrů. Navštívili jsme chrámy s kamasútrou (s proslulou erotickou výzdobou – pozn. red.), pálení mrtvol, Himaláje v Nepálu, národní parky s nosorožci, jezdili jsme na slonech a podobně.
Takže typicky turistické atrakce?
Když přijedeš do Dillí, uvidíš Angličany v kloboučkách a v bílých košilích, kteří jenom vždycky vyskočí z klimatizovaného autobusu, jdou se podívat na Tádžmahál a vrátí se do čtyřhvězdičkového hotelu na večeři. My jsme měli batůžky, jezdili jsme rikšou a druhou třídou vlaků a myslím si, že ty lidi opravdu zažili Indii.
Nebála ses té zodpovědnosti?
Bála. Už jsem na to kývla, podepsala jsem smlouvu a pak mi to došlo a dva měsíce jsem se modlila, aby to dobře dopadlo a aby se nic fatálně nepokazilo.
A pokazilo se?
Samozřejmě, udělala jsem spoustu chyb. Ale byla to Indie. Tady v Evropě se domluvíš, že přijede autobus v nějakou hodinu a fakt jede. A v Indii se stane, že jdeš na vlak, máš koupené lístky a vlak má třeba sedm hodin zpoždění.
Nebyli pak ti Češi naštvaní? My si přeci jenom rádi postěžujeme a zanadáváme.
Právě z toho jsem byla smutná, to na tom bylo asi nejnáročnější. Ne to organizovat, ale to, že ty se snažíš jako blázen, máš tu zemi rád a chceš ji těm lidem ukázat takovou, jakou ji máš rád. A oni remcají. Třináct lidí měsíc spolu, to byla občas hrozná ponorka. Problém byl i jídlo, chlapi poslední týden nemluvili o ničem jiném než o řízkách.
Maso mají děti v leprosáriu jen asi pětkrát do roka. Tato slepice byla zabita na oslavu narozenin ředitele leprosária. Foto: Archiv Silvie Svobodové
Měla jsi krizový moment, kdy ses bála, že už to nezvládnete, že to nedopadne dobře?
Stalo se nám, že jsme přijeli v devět na nepálskou hranici, která byla od osmi zavřená, a já jsem potřebovala na noc ty lidi dostat z Nepálu do zamluveného hotelu v Indii. A věděla jsem, že indická ambasáda má do deseti otevřeno a máme tedy hodinu na to získat indické vízum. Nepálský úředník se nakonec uvolil nám pomoct, ale dělal to strašně pomalu.
Schválně?
Schválně. Jenom škrtal v pasech nepálská víza a psal si to do sešitu. Bylo deset, zmizely všechny džípy, které tam byly k pronajmutí k přejezdu do Indie. Ten úředník nám zavolal nějaké svoje kamarády s džípy, kteří chtěli třikrát víc peněz. Před námi byla kilometrová hranice, stáli tam samí vojáci, já jsem nevěděla, kde vzít auto, jestli si ho vůbec vzít, protože hrozilo, že nás tam už stejně nepustí. A už nám škrtli nepálská víza.
Jak jste to nakonec vyřešili?
Na celnici jsme byli asi až do půlnoci. Já jsem domlouvala s indickou ambasádou, jestli nás nechají projet, pak zmizely i ty domluvené džípy. Nakonec nám dovolili zůstat v hnusném hotelu na hranici.
Pustila by ses do toho znovu? Plánuješ další cestu do Indie?
Už mám na Velikonoce naplánovaný další zájezd do Nepálu. Ten mám asi radši. Také bych chtěla uspořádat zájezd dobrovolníků do nemocnice v Kalkatě. Někoho tam vzít s sebou, abych využila zkušenost, kterou mám. Ale na druhou stranu si zase říkám, jestli to není škoda jezdit pořád na jedno místo, když i třeba Latinská Amerika by mohla být zajímavá.