Zápas fotbalové reprezentace ženskýma očima
Alespoň takhle mi to vysvětlil můj přítel. Fotbal sleduji jen kvůli němu. Na sport v televizi jsem se z vlastního zájmu koukala jen když hrála česká reprezentace ještě s Nedvědem, Poborským, Šmicrem, Kolerem a podobnými kanonýry.
Večerní slavistický stadion Eden, Foto: Stanislava Ryšavá
Tehdy měla naše reprezentace jméno i výsledky, teď už je to horší. I přesto, já – fotbalový ignorant, oblékám zimní kabát a jdu se večer posadit na dvě hodiny na studenou sedačku stadionu v Edenu.
Stačí už jen podejít viadukt a budeme u stadionu. Nic nenaznačuje tomu, že zde v dalších minutách proběhne velká bitva. Žádný hluk, ulice mi připadají plné stejně jako jindy. Jen na chodníku nás každou chvíli předběhnou pánové pomalovaní českou vlajkou. Mezi nimi i „holohlavec“, kterému vypadne mobil a autobus z něj málem udělá elektroniku na součástky. Vrací se pro něj otráveně. Spěchá přece na fotbalový svátek. Popřípadě pohřeb.
Z dálky vypadá hemžení před stadionem vlídně. Začínám se těšit. Znovu bude dvacetitisícový dav zpívat chorály a povzbuzovat české fotbalisty. „Jakže to je?“ opakuji si v hlavě, „kdo neskáče, není Čech. Hop, hop, hop?!“
Kolem chodí spousta chlapů v sukních. Někteří mají na hlavách čepice s pavími péry, jiní se předvádí v bohatých pirátských vestách. Vypadají vtipně a přátelsky. Až do té doby, než se s nimi tlačíme v davu před vstupní branou. Strkají nás na další Skoty před námi. Skot kam se podíváš. Zblízka srandovně nevypadají. Ti kolem nás jsou opilí. Radši ustupujeme do mezery napravo a za chvíli jsme na stadionu. „Uf,“ oddechuji si, „a teď rychle na místa a doufejme, že všechno proběhne v pohodě.“
Naše sedačky jsme našli rychle. Jsou celé modré. Podle skotské vlajky! Dvě volná místa se krčí uprostřed tribuny plné Skotů. „Tak tady sedět nebudu,“ prohlásila jsem rezolutně. Hledáme nová místa! Nebudu riskovat. Vzpomínám na tátovu historku, kterak byl s kamarádem na fotbale a na tribuně hostí projevoval velkou radost. Vrátil se celý poplivaný.
Obešli jsme půlku stadionu, než jsme našli volný flek. Tentokrát je tribuna červená. I když se najde i pár modrých samorostů. Skot v sukni a s roztaženýma nohama sedí nahoře. Bez spodního prádla! Když si toho všimne mladý Čech pod námi, strčí loktem do dalšího, aby se taky podíval. Nakonec se otočí celá řada. Všichni se smějí.
Na trávník přibíhají bojovníci fotbalové bitvy. Wau! Naživo vidím Rosického, Necida a další české borce. Přidala jsem se k fandění. „My chceme gól, my chceme góóól.“ Ačkoliv je to asi zbytečné. Pán vedle nás má tak zvučný hlas, až mi připadá, že za celý ten rambajs může on. České povzbuzování střídá Skotské. Hostů je v Edenu hodně. Kousek od nás se snaží modré trio přebít trumpetami české povzbuzování.
Rosického tým od počátečního hvizdu dobývá skotskou branku pod námi. Fotbalisté se nám z dohledu vzdálí jen minimálně. Skotové asi čekají, až se jim naskytne brejk. Zatím totiž vidíme samé české šance. Přeji Necidovi, aby dal gól, ale dnes asi nemá št´astnou nohu. Po čase se začínám nudit. „Skorogólovku“ našich jsem prošvihla, protože sleduji Skota v overalu z národní vlajky. I obličej má schovaný.
Nebaví mě sledovat fotbal s dobře připravenými akcemi, ale bez gólu. V basketu padne koš za pár vteřin a to, jak se týmy dohánějí, je zajímavé. Tady se „jen“ kocháme fotbalovými akcemi. Uvědomuji si, že z celé české jedenáctky vnímám pouze Rosického a Necida. Ne proto, že jsou to moji oblíbenci. Ostatní hráči jakoby nehráli. Český kapitán se pere o každý míč, aby ho následně jeho spoluhráči spálili nesmyslnou přihrávkou nebo špatnou střelou. Mám dojem, že všechny akce připraví Rosický a zakončuje je Necid.
Během přestávky se přesuneme na druhou stanu, nad Skotskou branku. Samozřejmě tam, kde jsou Češi. Opět začíná dobývání soupeřovy brány. Už je to trochu monotónní. Skoti brání a Češi stále útočí. Vnímám jen dvě jména. Rosický, Necid. Zajímavou akcí mě na chvíli zaujal Plašil. A všímám si táké rozcvičujícího se mladého talentu Václava Kadlec.
Gól přichází ve chvíli, kdy si pro tento článek vymýšlím titulek: Česká bezgólová reprezentace. Nakonec odcházíme spokojení. „Určitě jsme Čechům přinesli štěstí my dva tím, že jsme na zápas šli,“ žertujeme. Celou cestu domů opěvujeme Rosického. Ukázal se jako neúnavně pracující kapitán.
Druhý den se v novinách objevily titulky jako hrdina Hubnik, jediný úspěšný střelec zápasu. Čtvrtina stránky byla věnována rozhovoru s tímto obráncem, který dal možná nejdůležitější gól svého života. Novináři hodnotili školními známkami výkony hráčů. Hubnik měl jedničku, Rosický dvojku. Vzala jsem si brýle, abych se ujistila, že vidím dobře. Podle mého názoru byl kapitán „Rosa“ jednoznačně nejlepším mužem zápasu. Hubnikovu aktivitu jsem až do vítězného gólu nezaznamenala. Ale jsem žena a asi tomu nerozumím.