Základem v lukostřelbě nejsou svaly, ale klidná mysl
Natáhnout, zamířit a vystřelit. K celkem jednoduchému postupu lukostřelci potřebují být v dobré fyzické kondici. „K natažení začátečnického luku je potřeba vyvinout sílu přibližně 18-20 liber, což můžeme přepočítat jako 8-9 kg. V závodě se vystřelí 72 šípů, což pak pro závodníka znamená natahat více jak 1,5 tuny,” vysvětluje Martin Vaněk, který střelbu z luku trénuje ve sportovním klubu Start Praha. Vaněk se první týden v květnu zúčastnil mezinárodního závodu v terénní lukostřelbě v rakouském Bad Goisernu, kde získal třetí místo v kategorii kladkových luků. Ty jsou zvláštní tím, že mají na obou koncích kladky, jež pomáhají zlepšovat míření a snižují potřebu napínat luk silou.
Důraz na mentální přípravu
Vaněk se k lukostřelbě dostal před 17 lety a popisuje ji jako svou největší vášeň. Vysvětluje, že jde o velmi komplexní sport, kde je nutná fyzická i mentální příprava. „Velkou částí zátěže je i psychika. Uvádí se, že ta tvoří až 70% výsledku lukostřelce,” říká Vaněk. Je důležité, aby se při závodě střelec nenechal ovládnout stresem a hlavně strachem z neúspěchu. Při míření musí mít střelec klidnou hlavu, aby dokázal přesně směřovat svůj šíp.
„Jako jedinou nevýhodu vidím časovou náročnost, ale to je u každého sportu, kterému se chcete věnovat závodně,” říká Vaněk. Ten má týdně tři čtyřhodinové tréninky a o víkendech se pravidelně účastní závodů. V České republice je pod Českým lukostřeleckým svazem registrováno více než 2 600 lučištníků. Zatím se ale počet nevyrovná evropským velmocím, jako je například Francie, kde je zhruba 80 000 střelců.
Střela do předního skla
Spousta českých lukostřelců však tento sport bere jako hobby a nemá potřebu se nikde registrovat. „Prostě si zajdeme s přáteli na střelnici, nebo na zahradu někoho z nás. Náš styl střelby se ale liší od toho závodního. Protože většinou to není o tom, že stojíme, mlčíme a míříme na kulatý terč,” vysvětluje dvaadvacetiletý student Vojtěch Gross. Se svými přáteli vyrábí panáky ze slámy, které následně schovávají a snaží se je trefit. Jindy střílí v běhu, ve skoku či s několika šípy najednou. I podle Grosse je ale střelba umění. Není totiž jednoduché na padesát metrů zasáhnout terč.
Že může být luk také nebezpečnou zbraní, si Gross uvědomil, když málem zasáhl sousedovo auto. Ten den foukalo a špatně mířený šíp dolétl až na vedlejší pozemek. Podobná příhoda se stala i trenérce Martina Vaňka. Ta jednou vozidlo opravdu zasáhla; střela měla takovou razanci, že vysklila přední okno. Na střelnici se ale na bezpečnost dbá a Vaněk ujišt´uje, že se nemůže stát, že by někdo byt´ omylem trefil šípem jiného střelce. „Máme mnoho pravidel chování, které slouží k zajištění bezpečnosti. Veřejnost u nás střílí pouze pod dozorem trenérů nebo instruktorů lukostřelby,” vysvětluje Vaněk.
