Za měsíc a půl natrénovala na maraton
„Jestli chcete něco vyhrát, běžte sto metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton,“ řekl Emil Zátopek, československý čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu. Pod jeho slova by se podepsala i výživová poradkyně Petra Klimešová (26) z Hradce Králové. Ta s běháním začala vloni na podzim a hned si ukousla velkého sousta – maratonu v Amsterodamu.
Přivedl ji k tomu kamarád, který se maratonů účastní. „Hecla jsem se, že s ním zvládnu ten amsterodamský, který se v té době konal za měsíc a půl,“ vysvětluje Klimešová, která nikdy před tím neběhela. Začala tedy trénovat každý druhý den, nejdříve zkoušela kratší trasy kolem pěti kilometrů a postupně přidávala.
Petra Klimešová se amsterodamského maratonu zúčastnila i v roce 2013. Zdroj: Archiv Petry Klimešové
Když v Holandsku stála na startovní čáře, nejdelší trat´, kterou měla do té doby v nohách, byla osmnáct kilometrů. „Byl to extrém. Nikdy před tím jsem takhle dlouhou vzdálenost nezkoušela. Prostě jsem čekala, co bude,“ směje se. Závod nakonec uběhla v čase 4 hodiny, 21 minut, s čímž byla spokojená. Čas vítěze byl 2 hodiny a 5 minut. „Já jsem se chtěla hlavně dostat do cíle, na čase mi nezáleželo,“ vysvětluje Klimešová.
Legální zdrogování
Od třicátého kilometru se však potýkala s vekými bolestmi nohou, občas musela přejít do rychlé chůze. Jiní běžci mají zase často problémy s dechem, protože si během závodu nehlídají tepovou frekvenci. Ta by měla být po celou dobu pohybu vyrovnaná. „Když jsem viděla, jak lidi kolem mě zoufale funí, říkala jsem si, jestli to vůbec zvládnou.“ V Amsterdomu prý dokonce jeden francouzský běžec ve 45 letech zemřel na srdeční zástavu.
Když se Klimešová blížila k cíli, který byl na amsterodamském olympijském stadionu, bolest ji přešla. „Je to úžasný pocit dobíhat na tom oválu, když na tribunách všichni tleskají a mávají. Endorfiny potom lítají na všechny strany. Je to takové legální zdrogování,“ popisuje. Přiznává však, že zúčastnit se maratonu po tak krátkém tréninku, který by měl ideálně trvat alespoň půl roku, bylo trochu riskantní.
Klimešová je ale netrpělivá a potřebuje vidět výsledky hned, i proto se do toho pustila. Zároveň věděla, že při běhání tak dlouhých vzdáleností existují určitá zdravotní rizika, například, když se člověk špatně stravuje. Mělo by se jíst pravidelně a mít vyrovnaný přísun bílkovin, sacharidů a tuků. „Tělo potřebuje i dost vitaminů, aby mohly svaly zregenerovat. Tím se předejde zraněním,“ vysvětluje.
Začít by se mělo s odborníkem
Běhat tak dlouhé závody je vhodné maximálně třikrát až čtyřikrát do roka. „Je to extrém. Skoro v žádném sportu netrvá zátěž čtyři hodiny v kuse bez oddechu,“ vysvětluje Klimešová. Ona sama se během roku zúčastnila čtyř maratonů, například Pražského nebo Rychnovského. Myslí si, že se člověk může zvednout z gauče a natrénovat na ně. Všem, kteří to chtějí zkusit, však doporučuje začít s odborníkem nebo s někým, kdo s tím má zkušenosti.
Podle Klimešové je zásadní i psychická pohoda. Jakmile člověk moc prožívá bolest, tak je to špatně. Neměl by si ji připouštět. „Když jsem běžela poprvé, byla jsem taková ufňukaná. Teď po roce si říkám: No jo, tak mě to bolí, no a co. Vždyt´ tě to už bolelo tolikrát,“ popisuje.
Ke konci maratonu jsou prý navíc kolem trati „odpadlíci“, což je na psychiku také náročné. „Působí to depresivně, když lidi zkolabují, leží tam bílí a přikrytí termodekou,“ vzpomíná. I proto jsou prý nejlepší vytrvalci ve věku pětařiceti let, k psychické vyrovnanosti se totiž musí dopracovat. Klimešová doufá, že i ji ta nejlepší kondice teprve čeká.
