Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec
Vítejte v Itenu, v domově šampionů. Nápis, který se vyjímá na bráně při příjezdu do čtyřtisícového keňského městečka, pyšně odkazuje na místo, kde se připravují nejlepší maratonci světa. Všech šest vytrvalců, kteří reprezentovali Keňu na posledních olympijských hrách v Londýně v roce 2012, trénovalo v Itenu nebo jeho blízkém okolí.
V září se na západ Keni vypravil i Čech David Vaš, jenž se účastní vytrvalostních závodů od roku 2010. Pětadvacetiletý běžec z oddílu TJ Sokol České Budějovice do Afriky odcestoval na vlastní pěst, když skončil s prací automechanika, aby se mohl tři měsíce připravovat s Keňany a dozvědět se více o jejich tréninku. Na profesionální kariéru ale podle svých slov nepomýšlí. „Být profesionálem by bylo hezké, ale v Česku se více dotují fotbal a hokej. Běhám pro radost a také proto, že mě to naplňuje,“ tvrdí Vaš.
Jak napadne automechanika z Česka odcestovat za běžeckou přípravou do Keni?
Začalo to tím, že jsem si přečetl knihu Běhání s Keňany, kterou napsal jeden anglický novinář, co tady strávil půl roku. Kniha mě neskutečně uchvátila a chtěl jsem sem za každou cenu.
Proč zrovna Keňa?
V knize byla popisována jako nejlepší místo pro trénování. Iten je výborně prezentovaný ve světě, jezdí sem trénovat největší hvězdy. A i Keňa jako taková mi má sama co nabídnout. Je tu spousta parků a krásné hory.
Jak dlouhá doba uplynula od momentu, kdy jste se rozhodl odcestovat, až do chvíle, kdy jste seděl v letadle?
Loni na Silvestra jsem běžel závod, kde jsem vyhrál větší obnos peněz. Řekl jsem si, že si je dám stranou a začnu na Keňu šetřit. Rozhodl jsem se, že v září nebo říjnu – až skončím s prací automechanika – odletím.
V Keni jste od 20. září. Co vás zatím nejvíc překvapilo?
Asi to, jak se místní stravují. Oni vypadají, že nejedí, jsou hubení a neváží nic, ale jí opravdu hodně. Dávají si porce, že i já s tím mám co dělat. Doma se takhle nepřejídám. Energetický výdej je tady opravdu velký a člověk musí hodně jíst, navíc když kromě neděle každý den absolvuje dvoufázový trénink ve velké nadmořské výšce.
Jak náročná příprava vedle Keňanů je?
Velmi. Alespoň obden jsem v kontaktu se svým trenérem, protože mi sestavuje tréninkový plán přesně podle mých potřeb. Ono to láká přepínat se, když vidím jak Keňané vedle mě běhají rychle, že se jim nedá stačit. Trenéry nemají, připravují se podle sebe.
Nakolik se liší váš tréninkový program od jejich přípravy?
Můj tréninkový den je podobný tomu, jaký absolvují oni. Ráno vstáváme před šestou, pak se společně protáhneme a běžíme ve velké skupině až 90 běžců šestnáct až osmnáct kilometrů.
Říkal jste, že se Keňanům nedá stačit.
Ano, zhruba po patnácti kilometrech se odpojím a běžím volným tempem zpět. Odpoledne kolem šestnácté hodiny jdeme běhat znovu, tentokrát volněji. Takhle je to čtyřikrát týdně, dvakrát týdně chodíme běhat na stadion. V neděli odpočíváme.
Kolik toho za týden naběháte?
Za šest dní, kdy mám dvoufázové tréninky, dohromady asi 140 kilometrů. Denně tedy zhruba přes dvacet kilometrů. Někdy víc, někdy méně, abych se neutavil.
Vnímají vás Keňané coby běžce z Evropy jinak?
Absolutně nechápou, jak můžu mít trenéra (smích). Teď vážně. Místní mi říkali, že neznají žádného bělocha, který by mezi ně takhle zapadl. Jím s nimi všechna jídla, nestraním se, jsem s nimi prakticky pořád. Jiní běloši, kteří sem přicestují třeba na dva tři týdny, trénují sami a s Keňany neběhají. Já toho chci ovšem využít, když už jsem tady.
Jaké jsou vaše cíle, až se po třech měsících vrátíte z Keni?
Pokud se chci někam posunout, musím si najít zaměstnání, které budu lépe kombinovat se sportem. Dělat automechanika je fyzicky náročné a člověk je po práci unavený.
A co se týče běhání, jsem realista. Vím, že olympijské hry a mistrovství světa jsou při takové konkurenci ve vytrvalostních sportech nereálné. Mým hlavním cílem je získat medaili na mistrovství republiky. Jakoukoli, klidně i bronzovou. Jsem trpělivý a tvrdě si za tím půjdu.
