Z krasobruslení jsem byl nešt´astný, přiznává „sport´ák” Petr Vichnar
Jak vzpomínáte na své začátky v redakci sportu?
Nebylo to jednoduché. Do interního pracovního poměru jsem nastoupil na podzim 1978, ale pak jsem šel ještě na rok na vojnu, takže do role moderátora a komentátora jsem se pomalu dostával až od podzimu 1979. Rok jsem ještě dělal na zkušební smlouvu a až pak mě definitivně přijali. Začínal jsem moderováním pořadu Sportovní odpoledne a byl to průšvih.
Proč průšvih?
Přímý přenos začínal ve 14:00. Já ve 13:40 nervózně stepoval před studiem, byl jsem domluvený s režisérkou Danielou Stratilovou, že mi vysvětlí co a jak. Do kterého ze 14 monitorů mám koukat a jak mluvit. Jenže studio bylo zamčené a klíče nikde.
Našly se?
Klíče se našly, ale na vysvětlování už nebyl čas. Stratilová mi jen řekla: ,Hele, sedni si do studia, na monitorech svítí červená světla, ty za chvíli zhasnou, pak se znovu rozsvítí a ty začneš mluvit.‘ Tak jsem si sedl, četl jsem si, co budu říkat a světla pořád svítila.
To Vám nebylo divné?
Bylo, zvedl jsem oči a všimnul jsem si, že kameraman divně mává rukama a Stratilová v režii si rve vlasy. Tak jsem pro jistotu přečetl úvodní studio.
A byl jste ve vysílání?
Byl, asi půl minuty, což je strašně dlouhá doba. Pro diváky to muselo být komické. Za pultem seděl neznámý mladík, který koukal do papírů. Pak zvedl oči, podíval se do kamery, otočil hlavu doprava, doleva a pak se zase překvapeně podíval do kamery a něco vykoktal.
Co vaše komentátorské poprvé?
To bylo sice bez průšvihu, ale o to obtížnější. Ke komentování mě pustili až po půl roce práce v interním poměru. A to mi ještě přidělili méně sledované sporty, o kterých jsem skoro nic nevěděl. První byl šerm fleretem. Do studia jsem si pozval experta, který mi pomáhal. Tehdy jsem vlastně předběhl dobu. (smích) Dnes se ve dvou komentuje běžně.
Jaký sport je pro vás komentátorský nejobtížnější?
Hokej a atletika — tam se situace neustále mění. Musíte být ve střehu a sportovce neustále identifikovat. A když vám něco uteče, tak vám to divák, který má od televize často větší přehled, neodpustí. A pak také krasobruslení, i když ho dělám pravidelně od roku 1988. Jako svého nástupce si mě tehdy vybral Karel Mikyska, komentátorský guru tohoto sportu, který ze zdravotních důvodů končil svou kariéru. Moc se mi do toho nechtělo, byl jsem nešt´astný.
Proč?
Jednak proto, že jsem krasobruslení nikdy nevyhledával. Je opravdu obtížné na správné rozklíčování skoků. Někdy to těžko poznává i odborník. A za druhé to bylo měsíc před mistrovstvím Evropy, které v lednu 1988 hostila Praha.
Jak jste se s tím tedy popral?
Na komentátorské stanoviště se mnou usedl trenér krasobruslení Vlastimil Burian. Ten vytvořil tabulku skoků, kterou mám stále schovanou. Stálo tam — axel, rittberger, flip, lutz, salchow, toeloop, jednoduchý, dvojitý, trojitý. A vždy, když někdo najížděl na skok, Burian zapíchl prst do papíru a já řekl, co on ukázal. Věděl jsem úplný kulový, ale i tak to mělo celkem úspěch.
Kolik času Vám zabralo se vše naučit?
Za dva měsíce po ME v Praze jsem jel na Olympijské hry do kanadského Calgary, kde jsem krasobruslení komentoval poprvé bez větší pomoci. Buriana jsem měl pouze ve sluchátkách z pražského studia, takže jsem se musel spoléhat na sebe. Na to, co jsem se stihl naučit. Skoro ničím jsem si však nebyl jistý.
Dnes už tuto jistotu máte?
Po letech už to samozřejmě znám, i když přiznávám, že mám rád, když vedle mě sedí odborná poradkyně. Vím, že když udělám chybu, ona zasáhne a opraví mě.
Zmiňoval jste i hokej. K jeho komentování jste se dostal jak?
To bylo taky zajímavé. V roce 1978 Praha hostila MS v hokeji. Byl jsem tehdy ještě externista, takže mě k živému komentování nepouštěli. Ale nanečisto jsem si to vyzkoušel.
Nanečisto?
Komentoval jsem přenosy, které ČST nevysílala. Třeba utkání Německo – Rakousko. Takové přenosy se nekomentují, ale kameramani i režisér jsou na komentář zvyklí. Pomáhá jim totiž v orientaci.
Takže tehdy jste nastoupil Vy?
Dělal jsem vlastně pomocný komentář. Odkomentoval jsem asi 12 takových přenosů. Poslouchal to i tehdejší šéfredaktor Karel Mikyska, kterému se to zřejmě líbilo. A myslím si, že mi to vlastně i pomohlo, když jsem šel po skončení studia žádat o stálý pracovní poměr.