Volejbalistka Komárková: Spolužáci už startují kariéru, zatímco já jenom trénuji
Jste v reprezentaci beach volejbalu a hrajete extraligu šestkového volejbalu za Olymp Praha. Jak to dohromady stíháte?
Mám rok rozdělený na dvě různé sezóny. V říjnu začíná oficiální soutěž šestkové extraligy a jsem domluvená, že v tu chvíli už na písek nevlezu. Ani se neúčastním přátelských turnajů. Raději svoje sportovní aktivity odděluji, jsou totiž trochu odlišné. Například pohyb v písku a na palubovce je jiný. Zbytečně by mě to mátlo, takže půl roku se soustředím na klasický volejbal a druhou půlku na beach.
Máte při přechodu z beach volejbalu na klasický problémy?
Nepletou se mi pravidla a normy, ty ovládám. Možná proto jsem na právech. Ale když přejdu z písku na tvrdou palubovku, bolí mě záda, kolena a tělo je samo zaskočené změnou prostředí. Některé údery jsou jiné a občas se spletu. Třeba v plážovém volejbale se tečování míče při bloku bere jako samostatný úder, takže když potom spoluhráčka vybere míč, já už musím zahrát přes sít´. Zatímco v šestkách se teč nepočítá a hraje se normálně na tři doteky. To si někdy neuvědomím. Ale pořád je to volejbal, akorát se jeden hraje venku.
Účastníte se letní přípravy na šestkový volejbal?
Můj šestkový tým se připravuje celý srpen a to já jsem ještě na písku. Ale chodím s nimi běhat nebo do posilovny. Většinou se k nim přidávám na konci léta a pak spolu trénujeme celé září. Od října do května začínají zápasy. Pak mám sezónu beache. Doufám, že domluva s vedením Olympu, že přes léto hraji beach, stále platí. Loni měl totiž trenér šestkového volejbalu problém s tím, že lezu na písek.
Proč?
Mezi trenéry těchto dvou sportů panuje rivalita. Trenéři klasického volejbalu jsou přesvědčeni, že beach je špatný a kazí techniku. Mně osobně přijde jejich odpor k plážovému volejbalu zbytečný. Na písku člověk hraje pořád, protože je tam jen ve dvou. Nikdo ho nestřídá. Je to fyzicky náročnější. Zápasy trvají třicet až čtyřicet minut v pětatřiceti stupňových vedrech. Takových utkání je navíc během turnaje kolem pěti až sedmi.
Pokaždé si řeknu, že zvládnu ještě jednu sezónu.
Proč se nerozhodnete pouze pro jeden volejbal?
Pomalu k tomu spěji. Jsem delší dobu rozhodnutá, že skončím s šestkovým volejbalem. Sedm tréninků týdně je moc, stačily by mi čtyři. I kvůli škole mi to přijde jako ztráta času. Moji spolužáci už třeba vaří kafe v advokátních kancelářích a získávají kontakty, které pak budou moct využít v budoucí kariéře. Mám pocit, že kdybych dál pokračovala naplno s šestkami, tak vylezu ze školy bez praxe. Budu si moct napsat do životopisu jenom to, že hraji od osmi let volejbal.
Vedli vás k tomu od počátku rodiče?
Maminka hrála volejbal od dětství do svých pětadvaceti let. Táta se věnoval fotbalu, ale pak dostal mononukleózu a nemohl rok sportovat. Pak už se k tomu nikdy nevrátil. Možná si rodiče skrz nás plní své nesplněné ambice. Mladší bratr je totiž v juniorském hokejovém týmu Sparty. Oba nás baví hrát nejlíp, jak můžeme, a jdeme si za svým.
Nenapadlo vás, že byste s volejbalem skončila úplně?
Miliónkrát. Hulákala jsem na rodiče, že jsem pořád jen v té pitomé škole nebo na volejbale a nic jiného nedělám. Samozřejmě mě lákalo mít víc volného času a trávit ho s kamarády. Ale vždycky u volejbalu vydržím. Pokaždé si řeknu, že zvládnu ještě jednu sezónu.
Je tohle tedy skutečně ta poslední sezóna nebo ještě jednu zvládnete?
Myslím, že když se pořádně nedohodneme s vedením Olympu, tak tohle je opravdu poslední. Také bych se chtěla osamostatnit od rodičů a sestěhovat se s přítelem a na to potřebuji víc peněz. Také bych měla samozřejmě více času na školu.
Jak moc zameškáváte školu kvůli tréninkům?
Na přednášky skoro nechodím, bývám na jediné ve středu. Kvůli volejbalu nemám šanci zbytek přednášek stihnout. Snažím se ale stíhat praktická studijní cvičení, která jsou důležitá. Hlavně pro lidi, pro které je škola prioritní.
A pro vás je škola prioritou?
Rozhodně, ale sportem si vydělávám. Je to můj jediný zdroj obživy. Mám smlouvu s Centrem sportu Ministerstva vnitra, pod který Olymp spadá. Je to na poloviční úvazek za 20 hodin týdně. Sice ten plat není moc vysoký, ale alespoň něco. Vždy jsem brala volejbal jako zábavu, najednou je to ale moje povinnost. Myslím, že když s šestkami skončím tuto sezónu, nebude to konec mé pracovní kariéry u sportu. Mám totiž nabídku od jednoho beachového klubu, že bych párkrát týdně trénovala děti a amatéry. Nebyla bych tak časově vytížená jako teď a mohla bych se věnovat i něčemu jinému, například škole.
