Úspěchem pro nás bude umístění v první pětce, říká český paralympijský lyžař
Začátkem minulého roku jste si po pádu přetrhl achilovu šlachu na levé noze. Zvládl jste se tedy dostatečně připravit na zimní sezonu a paralympiádu?
Tu achilovku jsem si utrhl loni v lednu a na lyžích jsem stál znovu v červnu. Výrazné časové omezení tam tedy nebylo. Spíš ten návrat byl postupný, zatížení ze začátku nemohlo být příliš velké. Třeba v prosinci na začátku závodní sezony bylo ještě znát, že je ta noha slabší, ale teď už to nepocit´uji.
V jaké disciplíně si nejvíce věříte?
Nejvíc asi na rychlostní disciplíny, to znamená sjezd a superobří slalom. Dost jsme trénovali i obří slalom, takže tyhle tři disciplíny budou asi stěžejní. Naopak slalom je naše asi nejslabší stránka, protože jsme na něj moc netrénovali, ale stát se může cokoliv.
Jaké umístění byste považoval za úspěch?
Konkurence bude na paralympiádě obrovská. Uvést mohu třeba Itala Giacoma Bertagnolliho, který v roce 2017 získal zlato v superkombinaci na mistrovství světa v italském Tarvisiu. Favoritem je i Kanaďan Mac Marcoux, který má zlato z obřího slalomu z paralympiády v Soči. Našli by se samozřejmě i další. V každém závodu může být na bedně klidně deset lidí a myslím si, že kvůli našim českým podmínkám bude úspěchem umístění v první pětce.
Jaké podmínky máte na mysli?
Naše konkurence má mnohem lepší možnosti. Jsou na sněhu třeba už od května, každý měsíc trénují minimálně týden až deset dní. My se na sníh dostáváme až někdy v září a jezdíme hlavně do Rakouska. Ledovce k lyžování si vybíráme podle aktuálních podmínek. V Česku jsou podmínky pro trénink třeba až v prosinci a tou dobou nám už začínají závody. Proto musíme do zahraničí, což dělá lyžování velmi nákladné. Řádově ale máme dnů na sněhu třeba desetkrát méně než konkurence. Jestli oni natrénují během roku okolo 120 dnů na sněhu a my natrénujeme před zimou třeba 15 dní na soustředěních, tak je to prostě málo.
Náklady máme dvojnásobné.
Odkud tedy berete finanční prostředky?
S financemi kolikrát bojujeme. Sezona nás vyjde se vším všudy zhruba na 700 tisíc korun. Bez podpory sponzorů a různých nadací bychom se neobešli. Protože navíc musím jezdit za trasérem, náklady se nám zdvojnásobí oproti zdravým lyžařům. Peníze zkrátka hrají v našem sportu velkou roli, at´ máte talent, jaký chcete.
Co je úkolem traséra během závodů?
On jede na trati přede mnou a hlásí mi každou změnu rytmu, či směru. Také mě varuje třeba před dírami na sjezdovce, či ledovými plotnami. Když jedeme, soustředím se pouze na něj a na jeho pohyby. Snažím se kopírovat každou změnu polohy, či těžiště těla. Mluvíme spolu pomocí interkomu, což je dorozumívací zařízení zabudované do helmy. Komunikace je hrozně důležitá.
Jak daleko před vámi trasér jede?
To se odvíjí od typu disciplíny a je to dáno pravidly. Ale obecně vzato u disciplín, které vyžadují prudší změny směru, jako je třeba slalom, či obří slalom, je rozestup mezi námi kratší a nesmí být víc, než dvě brány. U rychlejších disciplín, tedy třeba u sjezdu nebo superobřího slalomu, jsme od sebe dál, protože ve vyšších rychlostech je potřeba mít více času reagovat na pokyny traséra a i brány jsou od sebe dál.
Nemáte při ježdění ze svahu obavy vzhledem k vašemu omezení?
Někdy mám k vyšším rychlostem zbytečně velký respekt, ale to je asi dáno tím, že jsem se vloni při sjezdu zranil. Každopádně čím víc máme ve vysokých rychlostech naježděno, tím je to lepší.
Kdy jste spolu začali jezdit?
Známe se odmalička a lyžovali jsme spolu rekreačně v podstatě od nějakých šesti let. Závodně spolu jezdíme teď pátou sezonu.
K lyžování jsem šel přes snowboard.
A předtím jste se lyžování věnoval také?
Spíš jsem na to šel trochu oklikou. Sice jsem na lyžích stál poprvé už ve třech letech, ale potom jsem ve 13 propadl kouzlu snowboardu. Lyže jsem odložil a jezdil na nich vlastně jen na lyžařském kurzu na vysoké škole. Vrátil jsem se na ně až těsně před tím, než jsem oslavil třicetiny. Tehdy jsem začal závodit za zrakově postižené lyžaře. Na prkně totiž zrakově postižení nezávodí, takže jsem se musel na lyže vrátit.
Proč zrakově postižení nezávodí na snowboardu?
Vlastně nevím. Kategorie zrakově postižených prostě na snowboardech není. Handicapovaní na nich jezdí, třeba amput´áci, kteří mají nějakou protézu. Ale zrakově postižení ne, možná je nás prostě málo. Pro mě s Mírou by ale jinak prkno bylo jasná volba.
To je škoda. Jinak byste si mohl jako Ester Ledecká „jen tak“ dojet pro medaili z druhého sportu…
To se bohužel nestane. Výkon Ester Ledecké byl ale parádní, nemohl jsem tomu uvěřit ještě tři dny poté. Zrovna jsme byli na mistrovství republiky v Rokytnici. Hodně se tam slavilo. Ráno, když jsme jeli lanovkou nahoru na start, nějací kluci tam snad v mínus deseti stupních bez triček vyřvávali její jméno a popíjeli pivo. A já jí to moc přeju, protože je to dříč a skloubit tyto dva sporty na takové úrovni je neskutečné.
Nakolik vás omezuje vaše onemocnění v běžném životě?
Asi největší handicap je, že nemůžu mít řidičský průkaz. To omezuje i možný výběr povolání, která mohu dělat. Jinak jsem se s tím naučil žít, protože je to vrozené.
Učíte na sportovní škole Emila Zátopka ve Zlíně. Chtěl jste učit, nebo byl tedy výběr profese ovlivněn vaším onemocněním?
Abych pravdu řekl, byla to taková znouzectnost. Na gymplu jsem v ničem příliš nevynikal a nevěděl jsem, co budu dělat. Odmala jsem však sportoval, a proto jsem se rozhodl, že chci dělat něco spojeného se sportem. Šel jsem tedy studovat učitelství tělocviku a k tomu jsem si vybral zeměpis, který mě bavil. Absolvoval jsem Fakultu sportovních studií a Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity.
