Účastník závodu Tour Divide: Na setkání s medvědy a pumou nezapomenu
Na takovou cestu je důležité se připravit. Kdy jste začal trénovat a jak vaše příprava vypadala?
Samotný trénink mi zabral patnáct měsíců, ale plánovat jsem začal o devět měsíců dříve. Studoval jsem mapy a cesty, četl online blogy a knihy. Snažil jsem se najít veškeré informace. Popravdě, je jednodušší dokončit závod teď, než tomu bylo tak před pěti lety. Dříve o tom nikdo moc nemluvil a například co by si s sebou měl člověk vzít za vybavení, bylo trochu tajemství.
Teď je to tedy jiné?
Před čtyřmi lety zveřejnil muž, který závod vyhrál, na svém blogu vše, co si s sebou vzal. Lidé se tím mohli inspirovat. Já si s sebou zabalil více teplého oblečení a udělal jsem dobře, protože jsem vše využil. Někteří závodníci museli pak kvůli zimě zůstat třeba i pět hodin v motelech aby se zahřáli, nebo si oblečení dokupovali. Po cestě ale narazili především na vesnické obchody, takže místo teplých rukavic měli alespoň ty gumové na mytí nádobí. Byla opravdu zima.
Jaká byla nejnižší teplota, kterou jste při závodě zažil?
Tři stupně pod nulou. Ale nebylo to tak hrozné, protože nepršelo. Naopak jsem velmi trpěl, když bylo 49 stupňů nad nulou. To bylo v Coloradu. Musel jsem zastavit tak na čtyřicet minut, ale nebyl tam skoro žádný stín. Nakonec jsem si zalezl pod stromy, které byly jen asi metr a půl vysoké. Tak jsem to musel udělat několikrát. Tady jsem si sáhl na dno.
Bylo tohle místo, kdy jste přemýšlel o tom, že skončíte?
Ne. O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale tehdy, při těch vedrech jsem uvažoval o tom, jak závod dokončím. Myslel jsem, že tuhle část budu muset zajet v noci. Byl jsem trochu smutný, protože samozřejmě tolik nevidím kudy jedu a přicházím o tu přírodu, ale šlo jen o jedno údolí.
Měl jste šanci poznat americkou divokou přírodu. Setkal jste se s medvědy?
Několikrát. Při prvním střetu s medvědem jsem měl štěstí, že jsem byl ještě s jedním závodníkem, takže jsem se cítil vcelku bezpečně. Jeli jsme a najednou jsem asi 80 metrů před námi viděl grizzlyho s dvěma mláďaty. Raději jsme vytáhli naše spreje proti medvědům. Ta medvědice si stoupla na zadní a já si všiml, že je asi tři metry vysoká. Po chvilce se sebrala a odešla. Taková setkání jsem zažil ještě několikrát.
Jaký zážitek byl pro vás nejděsivější?
V noci, asi v půl třetí ráno, jsem minul dva medvědy hned vedle cesty a to bylo nepříjemné. Rychle jsem pokračoval dál, nechtěl jsem v tom místě kempovat, aby ta zvířata necítila jídlo. Po chvíli jsem měl velmi divný pocit a tak jsem zastavil a rozhlížel se. Asi dvacet metrů přede mnou stála puma americká a sledovala mě. Mohla mít tak 120 kilo. Viděl jsem ji dobře, protože se její oči odrážely ve světle mé baterky. Pět minut jsme na sebe jen tak koukali, já držel v ruce sprej proti medvědům. Puma pak naštěstí odběhla. Ráno jsem byl št´astný, že jsem se probudil v pořádku.
Často jste jel dlouho do noci. Nepřepadával vás někdy mikrospánek?
Ano, to se občas stávalo. Když to bylo nutné, zastavil jsem, slezl z kola a lehl si i s helmou na hlavě vedle cesty. Nastavil jsem si budík na 15 minut a usnul. Muž, který letos závod vyhrál, dorazil do cíle za třináct dní. První čtyři dny pořádně nespal, zdříml si vždy právě jen na 15 minut. Je to úžasné a pomáhá to. Nedávno jsem to udělal i v práci. Tělo v pořádku není, ale mysl je odpočatá a zase vnímá. Člověk si zvykne na to, že je unavený. Prostě si sednete na kolo a šlapete dál. Poslední tři dny závodu jsem naspal jen 9 hodin a ujel přes 600 kilometrů.
V pravidlech závodu stojí, že závodníkům nesmí nikdo pomoc, pokud za to nezaplatí. Ve vašich příspěvcích na Facebooku jste však psal o lidech, kteří vám dali vodu či nějakou sladkost zadarmo. Jak to tedy je?
Tomu se říká „trail magic“. Šlapal jsem, najednou přibrzdilo auto, stáhlo okýnko a nějaký člověk mi podal láhev se studenou vodou a popřál dobrou cestu. Bylo to úžasné. Ti lidé nejsou moji přátelé a tohle se zkrátka smí. Pokud dostanu vodu, nějaké tyčinky či jeden sendvič, nic se neděje. Velká porce jídla by už ale už vadila. Mezi tím, co se smí a co ne je velmi tenká hranice. Jde o to, že když někdo projíždí oblastí, kde žije, jeho přátelé by mu mohli chtít pomoci, což by ho zvýhodňovalo.
Máte pocit, že vás závod nějakým způsobem změnil?
Hodně lidí říká, že je to změnilo, ale myslím, že já jsem stále stejný. Byl to ale skvělý pocit. Pro mne to bylo vše, co jsem chtěl udělat a zažít. Někteří lidé si myslí, že tohle je jedna z nejtěžších věcí v životě. Ale v závodě vás nic nerozptyluje, vlastně se poklidně soustředíte na jízdu. I tak ale Tour Divide dokončilo zhruba jen 60 závodníků ze 163 zúčastněných. Jeden známý cyklista, se kterým jsem si psal, řekl, že vše je jen o psychice. Když jste motivovaní a opravdu to chcete udělat, můžete závod dokončit. A já s ním souhlasím.
