Trénovat dospívající bylo o nervy, vzpomíná kouč vesnických fotbalistů
Předtím, než jste začal vést novoměstské družstvo, vás jeho fanoušci znali jen jako hráče. Jak jste se dostal do funkce trenéra?
Fotbal hraju od 8 let. Od založení žákovské kategorie v Novém městě trénoval Josef Loukotka z Chlumce nad Cidlinou, ale postupem času mu došly nervy, a také se tomu vzhledem k pokročilému věku nemohl dostatečně věnovat. Vedení ale klub nechtělo nechat padnout, tak jsem navrhl, že se koučování újmu.
Jakou kvalifikaci musí člověk získat, aby mohl být oficiálně považovaný za trenéra?
Musel jsem se zúčastnit kurzů, jejichž smyslem je to, že dostanete trenérskou licenci. Ty se konaly v Hradci Králové a trvaly tři dny.
Co jste se v těchto kurzech musel učit?
Kromě toho, že jsem chodil na přednášky, kde nás teoreticky na trénování připravovali, jsem měl pod dohledem bývalého hráče SK Hradec Králové Ladislava Škorpila na starost místní tým mladších žáků. Účelem bylo naučit se pracovat s tak mladými lidmi, protože je to velký rozdíl oproti dospělým, se kterými jsem byl zvyklý hrát.
Bylo to pro vás náročné?
Musím přiznat, že ani tolik ne. Možná proto, že fotbal hraju také od mládí. Těžší to bylo spíš pro starší pány, kteří už na to fyzicky nestačili. Přece jenom s dětmi musíte stále běhat a věnovat se jim naplno.
Byla v rámci kurzu zahrnuta i psychická příprava?
Vyloženě nějaký blok na mentální stránku koučování vyčleněn není. Já myslím, že tohle musí mít člověk v sobě.
Potkalo vás přesto něco, na co jste se musel po duševní stránce přichystat?
Už za ty tři dny v praxi jsem pochopil, že s dětmi se zkrátka pracuje jinak, musím být o hodně trpělivější. S malými hráči ale paradoxně nebývají velké potíže. Horší je to spíš s patnáctiletými, kteří často mají kvůli frajeřinám problém hrát jako tým a spíše se předvádějí. Udržet potom nervy na uzdě je někdy dost těžké a čas od času se to i nepovede.
Kolik času vám fotbal po převzetí funkce zabíral?
Trénoval jsem dvakrát týdně a o víkendu jsme hráli zápasy. Na téhle vesnické úrovni se k tomu ale pojí i další aktivity, především shánění odvozů pro fotbalisty, a ne každý rodič je dnes ochotný vozit děti na utkání. Vždy jsem jezdil já se svým autem, ale sehnat někoho dalšího byl často docela horor. Takže jsem během týdne ještě musel obvolávat některé lidi, což také zabere čas.
Vás ale živí podnikání, navíc máte ženu a syna. Jak obtížné je tohle všechno skloubit dohromady?
Samozřejmě, že kdybych necítil podporu od rodiny, tak bych to nejspíš nedělal. Člověk je pořád pryč. Manželka si sice někdy zanadává, ale to k tomu patří. Nahrazuje mi to zase pocit, že má práce přináší nějaké výsledky. Navíc občas je po práci fajn si jít na těch pár hodin zaběhat. Je ale pravda, že jsem nezřídka býval pořádně utahaný.
Když mluvíte o výsledcích, je něco na co můžete být jako trenér hrdý?
Tým se celkově zlepšil, což bylo vidět i na tom, že jsme mohli postoupit do vyšší, druhé třídy okresního přeboru. Bohužel se tenkrát rapidně snížil počet našich členů, takže jsme do ní nakonec nevkročili. Radost mi také dělají dva hráči, které jsem trénoval. Ti teď hrají Českou fotbalovou ligu, což je třetí nejvyšší soutěž v České republice.
Proč jste trénování nakonec nechal?
Nebylo to z mojí vůle, ale měli jsme málo nových dětí. Problém současného fotbalu na téhle úrovni je totiž v tom, že když už má dítě o tento sport zájem, tak ho rodiče většinou přihlásí do nějakého blízkého většího města, kde si kvůli větší konkurenci sice tolik nezahraje, ale i když sedí na střídačce, má na sobě dres s větší váhou.
Stále ale hrajete fotbal ve třetí třídě okresního přeboru. Teď vám tedy stačí být levým obráncem nebo byste se chtěl ke koučování vrátit?
Už bych to asi dělat nechtěl. Je sice pravda, že v současnosti v novoměstské škole vzniká určitá iniciativa posílat nám žáky v rámci povinně volitelných kroužků, ale já jsem přece jenom rád, že mám teď víc času. Je to však dobrá a obohacující zkušenost.
