Trenér brankářů: Kdo se dobře učí, tak dobře i chytá
Co vás vedlo k založení fotbalové školy?
Vlastně mě inspiroval můj syn. Ten tedy dělal hokej, který jsem taky dřív hrával. Ale když jsem viděl, že nikdo z trenérů se mu tam speciálně nevěnuje, začal jsem ho trénovat sám.
Vy jste vedl i hokejovou školu pro brankáře?
Ne, školu ne. Pouze jsem u týmu Kobra Praha pomáhal s výchovou brankářů.
A od výchovy mladých gólmanů v hokeji jste se dostal k fotbalové škole?
No, dá se říci, že přechod k fotbalistům měl podobný důvod. Začalo to u mé přítelkyně, jejíž syn chtěl dělat brankáře v kopané, kde taky nebyla žádná individuální péče pro gólmany.
Je trénování brankářů tolik specifické, že potřebují individuální péči?
Ano, rozdíly jsou tam obrovské. Musí se více pracovat na mrštnosti, hbitosti, ale také psychice a chytrosti.
Chytrosti? Mám to chápat tak, že pokud například nemá dobré výsledky ve škole, nebude dobře chytat?
Hodně zjednodušeně. Ale opravdu to vidím i u svých svěřenců. Když jde o kluka, který má ve škole samé jedničky a vyznamenání, všimnu si, že mnohem lépe analyzuje a čte hru, přemýšlí o tom, co udělá lépe než ti, kteří mají ve škole trojky, čtyřky.
To jde doopravdy hned poznat, že chlapci s lepšími výsledky ve škole si vedou lépe i v brance?
Zlomí se to v určitém věku, kdy jim přestanou stačit jen ty fyzické dovednosti. Také je třeba přestanou respektovat spoluhráči.
Je tedy důležité trénovat i psychiku?
Rozhodně. Gólmani musí být osobnostmi. Musíte s nimi vše rozebírat, aby nebyli naštvaní a frustrovaní, když se něco pokazí. Když mému svěřenci trenérvynadá, já ho podpořím tím, že mu vysvětlím, co udělal špatně, aby se to příště nestalo. Nesmím být nějakým policajtem, který ho hlídá. Je to o tom být jeho kamarádem a druhým tátou, dostat se do jeho nitra, porozumět mu.
Taková péče se každému malému fotbalistovi nedostává. Je to doopravdy u brankářů tak rozdílné?
Ono to není na první pohled tolik vidět, ale je. Stávalo se mi také, že se svěřenci pozvraceli, počůrali, rozklepali stresem. Takže kromě toho kamaráda musím být i psychologem, musím jim pomoct, aby si v každé činnosti věřili.
Z čeho čerpáte tréninkové metody, z vlastních zkušeností?
Ano, hlavně z vlastních zkušeností. Hodí se mi to třeba i v tom ohledu, když za mnou přijdou rodiče a říkají: On je moc malý, má to cenu? Já mám 162 centimetrů, takže je přesvědčuji na svém případě, že to není problém.
Brankářské školy provozují i taková slavná jména jako Petr Čech nebo Petr Kouba. Čerpáte také od nich?
Jasně, zajímám se o to. To bych byl špatný trenér, kdybych se o to vůbec nezajímal. Takže čerpám i od slavnějších kolegů, z literatury, internetu, od kamarádů gólmanů, je toho samozřejmě víc.
Necítíte se přece jen trošku v nevýhodě oproti zmíněným jménům? Když se někdo rozhoduje, jakou školu si pro dítě vybere, jméno může být důležitým faktorem.
Kdybych to bral takhle, tak bych si tu školu nemusel vůbec otevírat. Všechno je to o čase. Začínal jsem s jedním gólmanem, teď jich mám 180. Věřím, že za mě mluví mé výsledky. Kromě toho, že dlouhodobě pracuji s kluby v Brandýse nebo Nymburku, stane se, že na nějakém turnaji se rodiče nebo trenéři ptají na některé mé žáky, kdo je trénoval. Zajímají se pak o mé metody a podobně.
Vychoval jste již nějaká známá jména pro český fotbal?
Ne, na to je brzy. Akorát když jsem chvíli trénoval hokej, pracoval jsem se současným brankářem Slavie Dominikem Furchem. Teď ale mimo jiné pracuji třeba s žáky Viktorie Žižkov, mám za sebou také dvouletou spolupráci s Bohemians Praha.