Táta může za to, že dělám práci, která mě baví
Je vám 22 let, studujete ještě, nebo už se naplno věnujete rozhlasu?
Bohužel nestuduji. Ale ani po dvou nevydařených přijímacích zkouškách na FSV nic nevzdávám. V době, kdy můžeš studovat, do kolika chceš, se každoročně opětovně zkouším připravit na přijímací zkoušky. Jelikož se ale od 18 let pohybuji v médiích (ČT a ČRo 1 – Radiožurnál), tak si s tím zas tolik hlavu nelámu. Studoval jsem sice Univerzitu Jana Amose Komenského, ale z té jsem nakonec kvůli nemožnosti ufinancování, odešel. Každopádně dělat v rozhlase je něco, co mě naprosto naplňuje a čemu věnuji většinu svého času. Myslím si, že jsem se v rádiu uchytil a titul z vysoké školyby tedy pro mě byl jen splněním cíle, který mi otec vytyčil.
Váš táta je momentálně moderátorem Ranního Radiožurnálu. Vedl vás od malička tímto směrem?
Otec vždy chtěl, aby všichni jeho synové dělali to, co je baví. Takže když jsem od 6 let začal hrát aktivně volejbal, tak mě i mého bratra naplno podporoval. Vrcholově jsem hrál odbíjenou až do 19 let. Pak jsem ale bohužel kvůli zdravotním problémům musel odložit kapitánskou pásku a s volejbalem skončit. V té době už jsem ale dělal pár věcí pro Českou televizi, mé reportáže byly zejména z volejbalového prostředí. A především díky Jiřímu Rejmanovi jsem se vypracovával stále dál a dál. Lepší začátky jsem si nemohl přát. Ale něco mě stále táhlo k rádiu.
A co bylo tím něčím?
Pamatuji si, že jsem, když bylo volno, jel za svým otcem a vstával jsem s ním na ranní (od 5ti do 9ti) a jen tak jsem seděl za jeho stolem a sledoval, jak moderuje. Tam jsem si uvědomil, že rozhlas by mě více naplňoval než televize a taky jsem pochopil, že chci dělat to, co můj otec. Táta mě tedy sice tímto směrem nevedl, ale může za to, že teď dělám práci, která mne naplňuje.
Jaké byly začátky, bylo hodně obtížné, naučit se pracovat s hlasem?
Naštěstí jsem nikdy nemusel jít na hlasové zkoušky. I mou vůbec první reportáž v televizi nikdo přemlouvat nemusel. A stejné to bylo i v rádiu. Každý hlas je v něčem ojedinělý. Je rozdíl dělat točáky (točené příspěvky), je rozdíl komentovat živě zápas nebo závod. Ale když to máte v krvi, tak je to samozřejmě jednodušší. V rádiu máme hlasové školení, které je nepovinné, ale užitečné. Tam občas zajdu a hlasová instruktorka mi dokáže opravdu narovinu říct, kde nemám s intonací klesat, kde ano atd. Takže to není tak, že by byl můj hlas úplně bez chybičky.
Jak už jste řekl, pracoval jste také v televizi, komentoval jste sportovní události. Jaký vidíte rozdíl mezi prací v rádiu a v televizi?
No, ač se to může zdát podobné, tak si myslím, že není. V televizi vytváří obraz kamera a v rádiu vytváříte obraz vy, svým projevem. I proto se říká, že rádio má nejhezčí obraz, je ve vaší představivosti.
Jaký sportovní zážitek, kterého jste mohl být svědkem, nebo který jste mohl komentovat, byl pro vás ten nejsilnější?
Já, jakožto „malý pívo“ mezi o dost zkušenějšími kolegy, jsem zatím měl možnost komentovat pouze domácí sportovní akce. Ale podle mě se nedá říct, který je nejsilnější. Vy ho děláte silný svými emocemi a projevem. I z naprosto nudného zápasu se musí vytřískat co nejvíc, aby posluchač neusnul. Když ale odpovím na otázku, tak pro mě bylo nejemotivnější, když přiletěli hokejisté z loňského MS a já jsem je skrz radiové vlny vítal s posluchači na letišti.
Máte už na svém kontě nějaké perly? Myslím přeřeknutí nebo něco podobného?
No jé je! Třeba Španělsko vede nad Koreou 1:1. Nebo při komentování fotbalového zápasu Baník-Slavia jsem jako autora gólu uvedl místo Frejlacha útočníka Sparty Vacka. Podíval jsem se na kolegu z ČT Davida Kalouse a obočím jsem se ho ptal, kdo ho dal a on na mě, že hráč číslo 20 a já mu rozuměl Vacek.
Co váš bratr, který také pracuje v rozhlasu, čemu ten se věnuje?
Můj bratr je zvukový technik. Je tedy legrace, když mám službu (příprava sportovních zpráv pro zprávaře), brácha tahá za kliky a ve studiu sedí a moderuje náš otec, takový rodinný podnik.