Střelba je jako tanec. Když se člověk naučí kroky, nemyslí na ně a hýbe se automaticky
Co je při střelbě nejdůležitější?
Rozhodně uvědomit si, že člověk nestřílí pro výsledek, ale sám pro sebe. Po prvních úspěších jsem na sebe měla větší nároky. Jakmile jsem ale začala přemýšlet o tom, že chci mít lepší výsledky, tak se nedostavovaly. Proto je důležitá psychika. Techniku se člověk naučí, ale samotné střílení je o hlavě. Terče musím vymyslet předtím, než se postavím na stanoviště. Pak je hlavní si správně stoupnout, dát dobře hlaveň zbraně a vypnout hlavu. Střílím tělem, a proto je důležité všechno nechat na něm. Jakmile začne hlava nad něčím přemýšlet, je konec.
Přivede vás střílení na jiné myšlenky?
Určitě. Všechno právě odsunu a jsem v tu chvíli myšlenkami jenom na střelnici. Nic nechci řešit. Je to asi jediný místo, na kterém jsem schopná mít celý den mobil v autě a podívám se na něj až večer na hotelu. Paradoxně ale přijedu po celovíkendovém závodě domů unavená. Když střílel jen táta a vracel se v tomhle stavu domu, nevěřila jsem, že může být tolik unavený. Když jsem zažila psychický, ale i fyzický nápor, zjistila jsem, že lovecký parkúr není úplně snadný sport. Za víkend dostanu kolem 300 zpětných ran do ramene od zbraně a několikrát jsem měla „štěstí” na střílení v extrémních horkách. Trávím ale čas s lidmi, které mám ráda a všichni střílíme proto, že nás to baví.
Jaké to je být v komunitě střelců jedna z mála žen, které v České republice střílí?
Jsme jedna velká rodina a je to jedno z míst, kde se cítím nejlépe. Vyrůstala jsem mezi samými chlapy a je s nimi pohoda. Když přecházíme z jednoho střeleckého stanoviště na druhé, vždycky je sranda, navzájem se podporujeme a chlapi mi vždy řeknou všechno na rovinu. Přijde mi, že naopak ženy občas řeší naprosté hlouposti.
Například?
Třeba to, jestli jsem přišla na střelnici nenamalovaná nebo jaké mám na sobě oblečení. Nejdřív jsem si myslela, že vzhled nemůže ovlivnit výkon. Při střílení je ale hodně důležité sebevědomí a jestli se člověk cítí dobře. A když se na mne bude nějaká holka špatně koukat, tak ho vysoký mít nebudu. Podle mne i proto nestřílí ženy tak dobré výsledky jako muži, protože kromě samotného střílení ještě řeší spoustu věcí okolo. Muži u střílení většinou nepotřebují vypadat dobře. V Čechách je ale střelkyň málo a navzájem se podporujeme.
A na mezinárodních soutěžích je mezi střelkyněmi rivalita?
Rivalita je v každém sportu a hlavně na mezinárodních závodech si na „kamarádky“ s ostatními holkami moc nehrajeme. Dokud jsem nebyla na předních příčkách, nikdo mě neřešil. Až poté, co jsem skončila druhá na mistrovství Evropy v lovecké kombinaci, tak na mě byla na dalších závodech upřena větší pozornost. Řešilo se například, jestli moje zbraň splňuje podmínky soutěže.
Ovlivnilo to i výkon?
Psychicky jsem všechnu tu pozornost neunesla a absolutně jsem nezvládla nastřílet jednu položku závodu. Přestala jsem se soustředit na střílení a podvědomě jsem řešila jenom to, co si o mně kdo myslí. Přijde mi, že chlapi takové věci neřeší, ale ženy jsou nepřející. Když například vyhraje kdokoliv v mužské kategorii, tak mu všichni blahopřejí a vypadají, že mu výhru přejí. Ženy jsou oproti tomu velké rivalky a vražedně po sobě koukají. Myslím si, že neumí unést prohru.
Podporujete se navzájem s otcem ve střelbě?
Občas spolu střílíme ve skupině, často se hecujeme, motivujeme se a radíme si, jakým způsobem terč trefit. Někdy se mi povede ho přestřílet, ale rozhodně to není pravidlem. Nejsme ale rivalové, táta se tomu směje a říká, že mládí má jít vpřed. Je rád, že se mi daří.
Otec vás ale netrénuje. Proč?
Když jsem začala střílet, byl lovecký parkúr v České republice krátce. Každý ze střelců si musel najít sám svůj styl a můj táta nebyl typ člověka, který by mi vysvětlil, jak na to. Naprosté základy mě proto naučil střelec František Hondl a poté jsem začala jezdit pravidelně na závody. Na nich jsem byla ve stejné skupině s několikanásobným mistrem České republiky v loveckém parkúru Pavlem Zázvorkou, který mě na nich současně začal také trénovat.
Trénujete pouze na závodech. Není to málo?
Parkúroví střelci nemají moc času ani možností trénovat. V České republice je pouze jedna střelnice na Vráži ve Středočeském kraji, která má stacionární vrhačky asfaltových holubů, které se nemusejí rozestavovat na stanoviště. V Dnešicích jsem občas s pár vrhačkami střílela v rámci tréninku alespoň objem terčů, který střílím na závodech. Nejpřínosnější pro mne ale bylo účastnit se každý víkend závodů, při kterých mi Pavel Zázvorka řekl, co je dobře a špatně. Dodal mi sebevědomí a věřil, že mám talent a můžu mít dobré výsledky.
Dá se říct, že má člověk na střílení talent?
Z mého pohledu je talent o tom, že lidé musí pochopit, jak střílení funguje. Jsou střelci, kteří střílí přes patnáct let a pořád mají stejné výsledky a nedokáží se posunout dál. Řeší terče technicky a moc nad nimi přemýšlejí. Proto bych střelbu přirovnala třeba k tancování. Pokud se člověk naučí kroky, už na ně nemyslí a hýbe se automaticky. Poté záleží na provedení. A když střílím, tak se spolehnu na tělo, které už naučené pohyby dělá samo. Občas to ale nevyjde, proto potřebuji zapracovat ještě na tom, abych vždy vypnula hlavu.
