Sport pomáhá hendikepovaným žít znovu aktivně, nepřipadají si odlišní
Od čtyř let lyžoval, od sedmi dělal kickbox a v osmi začal hrát baseball. Ivan Nestával (18) nezavrhl sport ani po boji s autoimunitní nemocí ADEM. Kvůli té mu v devíti letech ochrnuly obě nohy. „Hned po nemoci jsem se začal věnovat jízdě na handbiku (speciálně upravené ruční kolo pro hendikepované, pozn. red.). Díky této aktivitě jsem se nakonec dostal k plavání, které teď dělám závodně,“ vysvětluje Nestával, jenž se na republikové úrovni věnuje také florbalu.
Na začátku onemocnění byla pro Nestávala podporou hlavně rodina. Ze sportu později začal čerpat jak fyzickou, tak psychickou sílu. „Díky plavání a florbalu jsem se seznámil s vozíčkáři, kteří mi pomohli žít znovu aktivně. Prostě tak, jako bych byl zdravý,“ vypráví. Sportovní psycholog Václav Petráš vysvětluje, že sport může ovlivnit život každého člověka, at´ už je postižený, či nikoliv. „I hendikepovaný v něm může najít náplň volného času, či dokonce profesi,“ podotýká.
Pohyb problémy neřeší
Nestával vysvětluje, že pevný vztah k aktivnímu pohybu bývá pro člověka s hendikepem mnohdy klíčový: „Spousta lidí v mém okolí nemá v životě nic jiného než sport. Znamená pro ně úplně všechno.“ Psycholog Petráš namítá, že pohyb může mít velmi pozitivní vliv na hendikepovaného, ale je potřeba mít k němu správný přístup. „Sport jako takový za člověka problémy nevyřeší. Může mu ale pomoci tyto problémy lépe zvládat,“ říká.
Od malička žije sportem i rodák z Českých Budějovic Adam Šimonek (20). Ten se na rozdíl od Nestávala s vývojovou vadou tří končetin už narodil. Čelit vrozenému hendikepu je podle něj o něco jednodušší, než se s ním učit žít v průběhu života. Tělo i hlava totiž neznají nic jiného, nepřichází tedy šok po úrazu. „Pocházím ze sportovní rodiny, takže pohyb byl vždycky všude kolem mě. Rodiče mě brali už od čtyř let plavat,“ vypráví Adam Šimonek, mistr České republiky ve florbalu i plavání.
Víc než koníček
Momentálně Šimonek přemýšlí o dalších sportech jako například o basketbalu nebo o volejbale sedících. Na sportovní prostředí je zkrátka natolik zvyklý, že si bez něj už nedokáže představit život. „Díky tomu, že mohu sportovat, si v rodině nepřipadám odlišný.“ Podobný názor má i Nestával, jenž trénuje šestkrát týdně a několikrát do měsíce jezdí na sportovní soutěže. Psycholožka Helena Šaldová zdůrazňuje, že pro každého člověka je v životě důležité mít nějaký koníček. „Jde o nějakou vášeň, kterou může být ale například i sbírání známek. Důležité je, že se člověk má z čeho těšit,“ vysvětluje.
