Spadnout ze skály nechci, terén si dobře hlídám, říká nejlepší český freeridový lyžař Kaleta
Freeride je známý extrémními sjezdy a je vnímán jako nebezpečný sport. Právem?
Lidé mají většinou z freeridu skutečně strach. Ale to hlavně proto, že o něm nic nevědí. Třeba v Česku je lyžování ve volném terénu vnímáno negativně neprávem hlavně asi proto, že se k nám dostanou jen negativní zprávy o tom, kdo kde skončil v lavině. Ale kdo jezdí třeba do Alp, ví, že tam je lyžování mimo sjezdovky běžné. V terénu samozřejmě rizika jsou, ale ta se dají předvídat.
Jaká rizika to jsou?
Člověk může třeba spadnout ze skály nebo narazit do stromu. Případně se ztratit při špatném počasí. To jsou ale věci, kterým se dá jednoduše předejít znalostí terénu. Laviny jsou samozřejmě největší strašák, ale i ty se dají studiem poměrně dobře předvídat. Před každou cestou se snažím zjistit co nejvíc informací o lokalitě, kam jedu. Nějaký čas před odjezdem sleduji předpověď počasí a lavinovou předpověď. A když mě na místě zastihne špatné počasí, musím mít plány B a C. Třeba bezpečnější terén nebo i sjezdovku.
Lidem, co jezdí mimo sjezdovky se někdy vyčítá bezohlednost k přírodě. Respektují freerideři při jízdách i chráněné krajinné oblasti?
Neznám žádného freeridera, který by po sobě v přírodě nechával nepořádek. To je spíš věcí náhodných návštěvníků, kteří k přírodě nemají žádný vztah. Naopak spousta freeriderů jezdí do volného terénu právě proto, že má ráda přírodu a nedotčenou krajinu. Proto ji ani neničí. Pokud jde o chráněné krajinné oblasti, je otázka, jakou škodu může člověk jedoucí po sněhu napáchat. Tam podle mého názoru žádné poškození nehrozí. Něco jiného jsou přírodní rezervace, tam je sjezd přímo zakázaný a nikdo by tam skutečně jezdit neměl.
Hlavní je odhodlat se a vyjet mimo sjezdovku.
Je freeridové lyžování oproti jízdě po sjezdovkách náročnější?
Fyzická náročnost freeridingu je dána hlavně tím, že se člověk k vytouženému terénu, nejčastěji prašanu, musí nějak dostat. Třeba je nutné na místo startu dlouho šlapat s lyžemi přes rameno. Nebo projet boulemi a rozježděným sněhem. Samotné lyžování v prašanu ve volném terénu tak těžké být nemusí. Pak je také možnost se na vytoužené místo nechat dopravit vrtulníkem.
Takže freeride není jen pro pokročilé lyžaře?
Asi spíš jo, ale pokud chce někdo jezdit mimo sjezdovky, musí se prostě a jednoduše odhodlat vyjet za její mantinely. To bohatě stačí. Není ani nutné jet do Alp, do Švédska nebo do Kanady, kde jsou podmínky pro freeride lepší. Stačí začít jezdit i tady v Česku a po malých krůčcích se zlepšovat. Třeba i jízda v boulích na sjezdovce je dobrá příprava na freeride.
Na kurzech musím hlídat, aby nikomu neruplo v bedně.
Jako organizátor nebo vedoucí freeridingových kempů máte za účastníky odpovědnost. V čem je musíte hlavně hlídat?
Rozhodně je to trochu vnitřní boj. V terénu musím neustále vnímat, co se kolem děje. Nemůžu lítat myšlenkami někde jinde. Vím, že pokud by se nedejbože něco semlelo a někdo se třeba zranil, byl by to důsledek mého rozhodnutí. Taky musím uhlídat, aby někomu z kurzistů neruplo v bedně a neudělal něco neočekávaného, z čeho by mohl být průšvih. V terénu člověka nikdo neochrání a pomoc většinou přijede až za dlouho, je nutné vážit každý krok.
Co vás na lyžování mimo sjezdovky baví?
Úplně všechno. Od toho, že jsem v krásné přírodě až po adrenalin. Zároveň pro mě freeride znamená i jiné nastavení mysli než na sjezdovce. Člověk je mimo sjezdovku na vlastní nebezpečí a zodpovědnost a ve volném terénu si to uvědomuje. Naopak na sjezdovce si lidé koupí permanentku a očekávají upravenou trasu, dokonale urolbovaný sníh, mantinely a sloupy obalené molitanem. A když se jim náhodou něco stane, mají tendenci vinu shazovat na ostatní. Třeba na majitele skicentra za to, že pořádně nezajistil terén a podobně. To mi přijde úsměvné i smutné zároveň.
