Přijala jsem výzvu jménem Spartan Race. Cílem není vyhrát, ale závod dokončit
I když to vypadá jako bezhlavé rozhodnutí, strašně rychle jsem se pro závod nadchla. Dřív patřil sport mezi moje hlavní priority. Hrála jsem sedm let softball a pro zábavu i fotbal. Úspěšně jsem odmaturovala z juda a gymnastiky, jenže po maturitě se ze mě stal lenoch. Už je na čase s tím něco udělat a tohle je skvělá příležitost.
Bez ortézy ani krok
Když jsem svůj plán oznámila rodině, jejich první reakce byla: „Ty? Se svým kolenem?“ Nemám totiž úplně v pořádku meniskus a křížové vazy. Bez ortézy, která má po stranách železné výztuhy, se nerozeběhnu. Riskovala bych, že skončím na zemi a už se nezvednu. Děsím se taky šplhu na laně, protože v rukou nemám skoro žádnou sílu.
Strach mě nezastaví
Moc jsem netušila, do čeho jdu. Hodiny jsem koukala na různá videa a přečetla i část knihy Spartan ve formě. Jako první mě do očí praštilo motto závodu „Pochopíš až v cíli”. A to mi nahnalo strach.
Smyslem závodu je překonat své pohodlí, fyzické a psychické možnosti. Tratě se liší jak svou délkou, tak i počtem překážek. Já si vybrala tu nejkratší pětikilometrovou, kde na mě může čekat třeba šplh na laně, hod oštěpem nebo brodění bahnem pod ostnatým drátem. Pokud některou z nástrah nesplním, dostávám trest. To znamená třicet angličáků nebo opakovaní překážky.
Začínám s tréninkem
Letos se už žádný Spartan Race v České republice neběží, což je taky moje jediné štěstí. I když mi nejde o vítězství, nesmím podcenit přípravu. Čas mám do února. Takže přestávám jezdit výtahem, těch jedenáct pater domů si pěkně každý den vyšlapu. Musím zlepšit hlavně běh, posílit ruce a změnit stravu. O tom všem budu psát pravidelné články. Čekají mě tři měsíce těžkého tréninku, životní změna z ale stojí za trochu utrpení.
