Při pole dance nejde o svůdné vrtění u tyče. Tanečnice mají blíž ke gymnastkám než striptérkám
Pole dance je sport, ve kterém se dokáže snoubit fyzická síla s elegancí a krásou. Při první hodině pole dance mám ale pocit, že to tak úplně neplatí. Visím omotaná kolem tyče, rudnou mi tváře námahou a nejsem si jistá, jestli je pohled na mě zrovna estetickým zážitkem. Ladnost není moje silná stránka a tak mě zajímá, jestli se jí dá naučit. Trenérka Lucie Kubíková mě však ujišt´uje, že to chce čas. „Každý potřebuje nějakou dobu, aby se s tancem sžil, trochu to okoukal od druhých. Až časem začnou pohyby vypadat přirozeněji,“ vysvětluje Kubíková.
Snažím se tedy sledovat ostatní tanečnice v sále. Na tyči přechází ladně z jednoho prvku do druhého. Chvíli visí hlavou dolů, pak si dávají nohu za krk a hned zase dělají otočky. Zaujal mě prvek s názvem páka, při kterém se tanečnice drží na tyči jednou rukou nahoře, druhou dole a nohy mají do písmene V. Vypadá to opravdu složitě. Ostatní tanečnice v sále se smějí, že zrovna tahle figura patří k těm jednoduchým, ke kterým člověk nepotřebuje flexibilitu ani mnoho síly. Jen to vypadá působivě. Zjišt´uji, že laik nepozná, který prvek je složitý, a který se tak pouze tváří. „Občas se nám na vystoupení stává, že jsou lidé nadšení z jednoduchých, ale zajímavých prvků a když se krkolomně lámeme do něčeho složitého, nikdo nezatleská,“ vypráví Kubíková.
I úchop tyče je věda
Jako každý sport, má i pole dance svoje speciální názvosloví. „Hasič, véčko, butterfly,“ hází Kubíková jeden název za druhým. Některé názvy prvků se dají pochopit i díky tomu, jak tanečnice vypadají, když je předvádí. Tak například prvek s názvem hasič. Tanečnice sklouzává dolů po tyči stejně jako když se hasič spouští po tyči při ohlášení požáru. Jiné cviky jsou pro mě ale záhadou. Třeba takový Titanic, prvek při kterém se jsou tanečnice zády k tyči a ve vzduchu se drží pouze jedním ramenem a nohou. Závistivě pokukuji po dvou dívkách hned vedle mě. Točí se kolem tyče s takovou lehkostí, jako by je to nestálo žádnou námahu. Nechám se zlákat iluzí, že je to snadné a nejraději bych už taky zkoušela viset hlavou dolů. Trenérka mě ale krotí, nejdřív se prý musím pořádně naučit základ. Už jen úchop tyče je doslova věda. „Musíš horem, ne dolem. Propni loket, levou se zapři do tyče. Podtoč se pod rukou, jako když si chceš čuchnout k podpaží,“ naviguje mě trenérka. Motám se do vlastních rukou i nohou. Trvá to skoro patnáct minut, než se naučím správný hmat.
Vzhledem k tomu, jak je pole dance fyzicky náročný sport, jsem ráda, že jsem na začátku lekce nepodcenila rozcvičku. Jinak by reálně hrozilo, že si natáhnu nějaký sval. Zhruba v polovině tréninku jsme se dostaly k učení složitějších prvků. Zkouším jeden, při kterém sedím ve vzduchu s tyčí mezi nohama a pravou rukou si mám za zády chytit levý nárt.Připadám si jako lidský preclík, je to nesmírně bolestivá poloha. Tyč mi navíc prokluzuje mezi stehny a pálí mě do nohou, jenže jsem tak zamotaná, že bez pomoci sama neslezu.
Holá kůže je nezbytná
Když se řekne tyč, většině lidí se vybaví striptérky. První hodina pole dance mě ale přesvědčila, že s erotickým tancem nemá tento sport mnoho společného. Fyzickou náročností by se dal přirovnat spíše ke gymnastice, akorát že místo na bradlech sportovkyně cvičí na vertikální tyči. Dominika Mrázková, která tento sport dělá už čtyři roky, mi vysvětluje, že při soutěžích jsou pevně stanovená pravidla. „Tanečnice nesmí dělat žádné vyloženě vulgární či vyzývavé pohyby, ani odhalovat intimní partie. Většinou se nosí pouze sportovní podprsenky s širokými ramínky a kratší krat´asy, to má ale svůj praktický důvod. Holá kůže prostě drží na tyči lépe než látka,“ vysvětluje Mrázková.
Zhruba po půl hodině tréninku mě už bolí téměř celé tělo, hlavně předloktí, záda a břicho. Podle Dominiky Mrázkové je dobré dát si pauzu, když je člověk unavený, jinak hrozí, že se zraní. Mezi nejčastější úrazy patří natržené stehenní svaly a natažené úpony. Titul nejhoršího zranění prozatím drží právě ona. „Jednou jsem dělala prvek, při kterém jsem si špatně zahákla nohy o tyč. Neudržela jsem se a spadla z metrové výšky na nos. Neměla jsem pod sebou ani žíněnku, takže dopad byl tvrdý a myslím, že jsem si možná i zlomila nos. U doktora jsem s tím nebyla, ale řekla bych, že ho mám od té doby trošku nakřivo,“ vzpomíná Mrázková teď už s úsměvem.
Postupem času ze mě opadá nervozita a začínám si trénink užívat naplno. Naučila jsem se pár jednoduchých prvků a povedlo se mi je napojit za sebe. Připadám si přesně jako pole dancová tanečnice ve videoklipu na píseň Rockabye od skupiny Clean Bandit. Pak se ale letmo zahlédnu v zrcadle a iluze se rozplývá, moje pohyby jsou prkenné, nedotažené a jakoby v křeči. Už teď je jasné, že modřiny, bolest rukou a namožené břicho mi budou připomínat moje pole dancové dobrodružství ještě dlouho. Trenérka Lucie Kubíková říká, že většina jejích svěřenkyň je na své bolístky z tréninků hrdá, navzájem si je ukazují a vyprávějí si, při čem se jim staly. K tomuto sportu fyzická bolest prostě patří.
