Při orientačním běhu lze bloudit i s buzolou
Orientační běh (OB) rozhodně není sport jen pro vyvolené s výborným orientačním smyslem. „Běžci se nemohou spoléhat na intuici, podstatné je umět se orientovat v terénu,“ zdůrazňuje jednadvacetiletý „orientál“ Tomáš Landovský. V OB jde totiž o co nejrychlejší proběhnutí neznamé trasy, vytyčené v mapě zakreslenými kontrolami, jen za pomoci mapy a buzoly.
Mapové tréninky jsou důležitou složkou přípravy závodníků. „Důraz se klade na zlepšení schopnosti práce s mapou. Také běháme cvičné minizávody,“ popisuje Kateřina Smolková. Tu k OB přivedla matka Alena, která běhá po lese s mapou už 28 let. „Jsem samouk, jako celá řada veteránů. Po závodě si zakreslím do mapy své postupy a přemýšlím, co jsme mohla udělat lépe,“ popisuje Alena svůj styl přípravy.
Ti, co se OB věnují, at´ už vrcholově nebo jen pro radost z pohybu v přírodě, se shodují na tom, že pracovat s mapou se člověk učí po celou běžeckou kariéru. A i tak je stále co zlepšovat. „Orientace je o vlohách na jedné straně a o píli na straně druhé,“ tvrdí Jan Procházka, který začal s OB již ve čtyřech letech, jelikož pochází z rodiny, jejíž všichni členové se OB věnují.
Ihned po doběhnutí do cíle jednoho závodu začíná příprava na další. K mapovému tréninku patří analýza zvolené taktiky. „Porovnáváme si mezičasy, a konzultujeme to, jak jsme běželi se zkušenějšími závodníky, kteří nám pomáhají určit, kde jsme chybovali,“ objasňuje smysl pozávodního briefingu Procházka.
Mimo zakreslený prostor
Ztratit se při závodě znamená ztratit kontakt s mapou — závodník neví, kde se v mapě nachází a musí udělat vše pro to, aby určil svou přibližnou polohu a mohl se opět zorientovat. „Když se někdo vydá úplně mimo prostor závodu, tak ho někdy musí zpět dovést domorodci z nejbližší vesnice,“ usmívá se Jarmila Němečková z Pražského svazu orientačních sportů (PSOS).
Buzola, mapa a umění v ní číst jsou pro orientály nepostradatelné. Foto: soukromý archiv Kateřiny Smolkové
Několikrát za svůj běžecký život udělá chybu a „zakufruje“ každý. K tomu stačí chvilka nepozornosti, ztráta koncentace či pootočená mapa a člověk běží úplně jinam, než má. To, jak rychle si chybu uvědomí, záleží na zkušenostech běžce. „Už se mi to párkrát stalo. Úplné zmatení smyslů — hodinu jsem hledala kontrolu na prostoru sto krát sto metrů,“ vzpomíná Kateřina.
Orientace podle kostelů
Orientační běžci se neztrácí tak, aby se nedostali do cíle. Během závodu se totiž po lese pohybuje mnoho závodníků a tak není problém se zeptat na cestu.Ostatní běžci vždy ochotně poradí. „Párkrát jsem se podílel na hledání závodníků, kteří byli v lese příliš dlouho. Vždycky jsme je našli,“ říká s úsměvem Procházka.
Ani pro tyto běžce není jednoduchý pohyb po neznámém městě. Většina volí stejnou taktiku — vytyčit si výrazné orientační body, třeba kostel. Což dělají i v terénu. Nejen toto je přínos OB do běžného života. „Prakticky pořád, nevědomky, vnímám, kde právě jsem. Když se ztratím, tak nezmatkuji. Situaci řeším konstruktivně — odkud jsem přišel, kde jsem byl naposledy správně a kde se stala chyba,“ uzavírá Landovský.