Pohyb na vozíku florbalový zápas příliš nezpomalí
Florbal pro handicapované patří v Česku mezi mladé sporty. První tým vznikl v roce 2002. Pravidla pro vozíčkáře jsou pozměněná, vycházejí však z klasické podoby hry. V upravené verzi jsou například v poli čtyři hráči místo pěti a jeden chytač v bráně. Upravená je i branka, která je vysoká dvacet centimetrů a dva až dva a půl metru široká. Její velkou část vyplní brankářům vozík. Standardní brána je skoro šestkrát nižší.
Vladimír Šmilauer (19) se florbalu pro fyzicky handicapované věnuje přes rok. Do prosince hrál za tým Jaguars Praha, ze kterého odstoupil spolu s dalšími hráči. Důvodem bylo rozhodnutí týmu, že nebude hrát českou ligu, bude se účastnit jen mezinárodních turnajů. S bývalými spoluhráči nyní zakládá nový tým Red Dragons.
Šmilauer má omezený pohyb nejen nohou, ale i rukou. Trpí nemocí zvanou Werdnig-Hoffman, tedy degenerací nervových buněk, která je spojená se spinální svalovou atrofií. Hokejku sice chytne, ale nemůže s ní hrát naplno.
Lidé, kteří nemohou hrát s florbalovou holí, mají na spodní části sportovního elektrického vozíku připojený T-stick neboli „téčko“, kterým mohou míček zachytit. „Jde o radlici, která nahrazuje florbalovou hokejku,“ vysvětluje Šmilauer. Florbalisté s téčkem góly primárně nedávají, spíše blokují protihráče. V rámci jednoho týmu musí hrát brankář a minimálně ještě jeden hráč T-stickem.
Vozíky musí být také opatřeny kryty na kola, aby se do nich nemohl míček zachytit. „I když se nepohybujeme po svých, hra je svižná a taktická. Dokonce se stává, že se nám vozíky zavaří,“ komentuje Šmilauer.
Cedule na opěrkách suplují dresy
Tělesně postižení hráči mají k ruce své asistenty. Jejich pomoci využívají hlavně před zápasem a v poločase. Asistenti hráčům pomáhají například s přesazením na elektrický vozík. Jsou tu i pro případ zdravotních komplikací. Nesmějí však vstoupit do hracího pole a ovlivnit tak utkání, které trvá dvakrát patnáct až dvacet pět minut. Normální hrací čas florbalu je třikrát dvacet minut.
Při zápase mají hráči svá jména a čísla nejen na dresech, ale také na ceduli upevněné na zadní straně opěrky vozíku. Přes ni totiž nejsou týmová trika hráčů tolik vidět. Naopak kalhoty se mezi jednotné oblečení družstva nepočítají, a tak může mít každý hráč, jaké chce.
Šmilauera baví florbal natolik, že si v listopadu 2013 udělal zkoušky na rozhodčího. „K testům jsem musel znát samozřejmě pravidla, ale i gesta a posunky. Svůj omezený pohyb rukama nahrazuji slovy.“ Při letním zápase v Německu, kde dělal rozhodčího, se však setkal s jazykovou bariérou. Situaci zachránila právě drobná gestikulaci a posunky.
