Není cesty zpět. Svůj první Spartan Race si zaběhnu 8. února v Brně
Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní z toho, že měsíc před závodem závodníci nevěděli, kde se první Spartan sezóny poběží. V diskuzích na Facebooku lidé už skoro nadávali. Pár dní před Vánoci jsem však dostala první dárek: informaci, že můj první Spartan Race se blíží a místo už je jasné. Když jsem zjistila, že to bude v Brně, zděsila jsem se. Nevadí mi místo jako takové, ale myšlenka že běžím ve městě mezi velkými budovami, na betonovém povrchu nebo dlažebních kostkách. Před očima se mi promítla představa, jak mi to na každém kroku klouže kvůli námraze, nebo jak si o beton při pádu rozrazím hlavu. Naštěstí organizátoři místo centra města vybrali park blízko řeky Svratky. Což ale znamená, že se dost možná budeme brodit pod ostnatým drátem v ledové vodě.
Začala jsem pochybovat
Nechtěla jsem posílat přihlášku, dokud jsem neznala místo konání. Tak dlouho jsem si v hlavě přebírala různé scénáře, až jsem začala pochybovat, jestli mi ta zima za to vůbec stojí. Do poslední chvíle jsem si hrála s myšlenkou, že to vzdám. Jenže existuje spousta lidí, kteří nevěří, že závod dokončím, anebo mě naopak od samého začátku podporují. Také jsem si uvědomila kolik dřiny mě už příprava stála. Takže jsem sebrala všechnu odvahu a vyplnila registraci. Už není cesty zpět.
Vánoční přejídání
Po dvou měsících přípravy na sobě vidím změny. Na začátku mi váha ukazovala 55,5 kilogramů. Dnes už to je o dvě kila více a to především svalové hmoty. Na mou výšku 172 cm to ale není moc. Ideální představa byla přibrat minimálně na 60 kilogramů, protože jinak se svalová hmota vytváří těžko, když není z čeho. A proto jsem během vánočních svátků, kdy se většina sportovců strachuje o svoji váhu, byla v klidu a cpala se vším možným. Už týden dopředu jsem se těšila na hromady řízků s bramborovým salátem, talíře cukroví a vánočky. Ani cvičení jsem se popravdě moc nevěnovala. Během svátků jsem udělala pouze pár sérií angličáků, a běh vypustila úplně.
I přesto, že jsem si o prázdninách dala menší oddych, ve fyzičce jsem se přeci jen za ty dva měsíce příprav výrazně posunula. Ani ne tak v běhu jako v síle. Po deseti klikách už nepadám vyčerpáním a po dvaceti dřepech si nesedám zhroucená na zem. Radost ze zlepšené kondice ale stále střídají obavy, zda mé poraněné koleno během závodu vydrží terén, překážky a zimu. Jestli budu muset lézt do ledové vody tak svaly prochladnou. A ty jsou právě největší oporou, které koleno drží. Ani teď jsem se nevyhnula dnům, kdy jsem musela trénink kvůli bolesti zmírnit, nebo úplně vynechat. Na závod si ale koleno zatejpuji, a věřím, že i ortéza pomůže koleno udržet. Do cíle se doplazím klidně i po čtyřech. Už mi nic nebrání postavit se na start a bojovat až do konce.
