Největšími fanoušky hráček curlingu jsou jejich děti
Je pravda, že curling jsem dříve viděla v televizi asi jen dvakrát, a to jen proto, že jsem byla líná se natáhnout pro ovládání a přepnout program. Od kladenských hráček jsem ale dostala pozvání na zápas žen z první ligy.
Do jediné curlingové haly v Česku, která je v pražských Roztylech, vyrážím poslední březnovou sobotu v půl deváté ráno. V první řadě mě překvapuje, jak jsou dráhy krátké. V televizi vypadá hrací plocha mnohem delší, než je v reálu.
„Měří něco málo přes čtyřicet metrů,“ ozve se kdesi reakce na můj údiv. Ledová hřiště jsou v hale celkem čtyři vedle sebe. Na každém hrají dva týmy proti sobě, takže celkem osm družstev.
Drink za prohru
Sedám si na tribunu nad dráhu číslo tři, kde hrají ženy z CC Kladno proti pražským Sokolkám. Součástí tribuny je bar a restaurace. Což je výhodou, protože podle tradice musejí vítězky po zápase vždy pozvat soupeřky na drink, takže i kdyby kladenské hráčky prohrály, mají alespoň malou kompenzaci.
„Dobrou hru!“ slyším přes sklo těsně předtím, než zápas začne. Naivně si myslím, že zvládnu sledovat všechny čtyři dráhy, ale po chvíli jsem úplně zmatená a nestíhám sledovat skóre, tak si začínám prohlížet hráčky.
Curling určitě patří mezi sporty, které se dají provozovat v každém věku. Na jedné dráze jsou totiž dívky staré okolo 15 let a vedle nich dámy nejspíš přesahující padesátku. Zbytek jsou ženy ve věku mezi 30 až 40 lety.
Maminy na ledě
Všechny hráčky jsou oblečením sladěné se svým čtyřčlenným týmem, načesané, namalované a zajisté vidím i gelové nehty. Z tribuny na ně kouká asi deset fanoušků, převážně děti a manželé. Prostě ambiciózní maminy na ledě.
„Dělej, jó, pojď!“ slyším povzbuzování přes skleněnou stěnu. Občas hráčky prostě jen neurčitě řvou, takže soutěživost a rivalita je na ploše patrná. Sport je mnohem záživnější než v televizi.
Když se konečně zorientuji a začínám sledovat zápas ve třetí dráze, přechází najednou týmy na druhou stranu. To mě naprosto mate. Snad nikdy jsem nad žádným sportem tak moc nepřemýšlela. Nakonec ale hrací systém chápu. Po každém dohraném kole se sčítají kameny umístěné v kruhu a následně se hráčky přesouvají na druhou strany dráhy a mění se směr hry.
Když si myslím, že už tomu jakž takž rozumím, sedá si vedle mě asi pětiletý chlapeček a hru hned komentuje: „To je trojka, to přejede, do konce endu další kámen nestihnou.“ Vůbec netuším, o čem mluví. A takových dětí je kolem mě překvapivě víc.
Abych se přiznala, posledních přibližně 40 minut už jsem trochu znuděná, kameny jezdí pořád stejně a není to nijak záživné. Kdyby se hráčky začaly mlátit košt´aty, byla by to ta nejzajímavější část zápasu.
Když po celkových 150 minutách sportovní klání konečně končí, kladenský tým zklamaně odchází z plochy. Prohrál 12:5, za celý zápas tedy umístil do kruhů o sedm kamenů méně než Sokolky. „Tak zase nemusíme platit pití, alespoň něco je na prohře pozitivní,“ komentuje zápas se smutným úsměvem jedna z hráček.
