Nápad ujet Tour de France na koloběžce se zrodil u piva
Jaromír Odvárka se chystá zdolat tradiční cyklistický závod neobvyklým způsobem. Foto: autorka
Jak jste vůbec přišli na to ujet Tour de France na koloběžkách?
Stejně jako většina šílených nápadů, i tenhle se zrodil v hospodě u piva. Je to už asi tak pět let zpátky a kamaráda to napadlo jako reakce na Josefa Zimovčáka, který ujel Tour na vysokém kole.
Proč vás napadlo zrovna na koloběžce?
Jezdíme na nich už od nějakých osmnácti let, takže to byla jasná volba. Na ničem jiném by nás to ani nenapadlo. (smích)
Kdy jste začali s přípravami?
Zezačátku jsme to brali spíš jen jako srandu. Postupem času jsme ale nad tím začali přemýšlet a došli k závěru, že pokud to neujedeme teď, tak už nikdy. Je to poslední šance, kdy to zkusit, takže jsme se rozhodli. Navíc je to stý ročník Tour, to nejde odolat. Nicméně vůbec nám nedošlo, jak to bude náročné.
Myslíte fyzicky?
To zatím nemáme možnost posoudit. Myslel jsem logisticky a finančně náročné. Jede nás šest závodníků a podpůrný tým dalších šesti lidí. Zajistit, aby vše kolem klapalo a bylo připraveno, je snad ještě složitější, než to nakonec ujet.
Co všechno zajišt´uje podpůrný tým?
Jede s námi překladatelka, řidič, fotografka, mechanik, kuchař, dokonce jsme sehnali i maséra a fyzioterapeuta. Musí se postarat o to, aby vše na sebe navazovalo, aby vždy bylo všechno připraveno v dalším kempu, kam po etapách dojíždíme. Za značnou část úspěchu budeme tedy považovat i to, pokud vše bude klapat a podpůrný tým fungovat.
Platíte si to sami, nebo máte podporu sponzorů?
Naštěstí máme dobré sponzory, kteří nám toho spoustu zajistili a na účtě už máme kolem čtyři sta tisíc korun. Ale ještě pořád nám tam „visí“ asi dvě stě padesát tisíc, které se pak ve výsledku budou rozpočítávat mezi nás šest. Pokud se tedy do té doby nesežene ještě nějaký mecenáš. My s tím ale počítali, takže žádný zásadní problém s doplácením nemáme.
Kolik už máte najeto kilometrů v rámci tréninku?
Vlastně ani nevím. Raději to nepočítám. (smích) Kvůli dlouhé zimě jsme začali trénovat na koloběžkách až nedávno, takže by mě ta hodnota mohla vyděsit. Ale čeká nás ještě květnové soustředění na Šumavě, kde máme v plánu ujet denně kolem dvou set kiláků.
Jak probíhala příprava v minulých měsících?
Jezdili jsme na výlety na běžkách, vždycky tak kolem padesáti kilometrů denně. Nebo jsme chodili více běhat. Teď už se naštěstí počasí umoudřilo a mohli jsme se vrhnout na koloběžky.
Odráží se trénink ve vašem osobním životě?
Určitě. Musím nějaký čas obětovat na úkor mé přítelkyni. Denně totiž strávím přípravou kolem čtyř hodin, víkendy pak celé. Do toho spadá posilovna, běh a jízda samotná. Když si k tomu připočtete spánek a práci jako učitel a trenér, moc času vám nezbyde. A to nemluvím o realizaci samotné, jako je shánění sponzorů a jiné organizační věci. Není to lehké.
A co psychika? Máte na ní nějaké zvláštní cvičení?
To bude asi ze všeho nejhorší. Snažíme se učit a obrnit tím, že jezdíme na dlouhé trasy. Třeba jsme měli soustředění v Dolomitech, kde jsme denně jezdili kolem dvou set kilometrů. Už vás to nebaví, chtěli byste se na to vykašlat, ale stejně nakonec musíte někam dojet. Tak snad nám to pomůže.
Jaký je časový rozdíl mezi etapou ujetou na kole a koloběžce?
Je to minimálně dvojnásobek. Dneska jsem jel asi šedesát pět kilometrů. Volným tempem a průměrnou rychlostí 19 kilometrů v hodině. Kolo by to ujelo za poloviční dobu. Cyklisti jezdí etapy kolem šesti hodin, my je pojedeme tak deset. Samozřejmě ty rovinaté, kratší. Ale i tak budeme vyjíždět vždy o den dříve než cyklisté.
Střídáte při jízdě nohy?
Jasně, že střídám! (smích) Dělám to už automaticky. Ale je fakt, že když se občas nudím, tak to počítám. Po rovině je střídám tak po deseti odrazech, do kopce asi po pěti.
Máte nějaké další plány po Tour?
Vše opravdu záleží na tom, jak dopadneme. Teď je naším hlavním plánem to ujet. Ale myslím, že potom bude mým hlavním cílem založení rodiny a konečně usazení se. Netvrdím ale, že by mě nelákal stý ročník Giro di Italia, který proběhne za čtyři roky. Uvídíme časem, co bude dál.
