Na Vltavě se vesluje, dokud se neobjeví ledové kry
Proč jste začala s veslováním?
Mám skoro celou veslařskou rodinu. Vždycky jsme se jezdili dívat na závody na staršího bráchu a říkala jsem si, že bych to mohla také zkusit. Šla jsem do stejného klubu, ve kterém byl on — do Slavie.
Teď jste ale ve Veslařském klubu Blesk na Vyšehradě. Proč jste přešla?
Můj tehdejší kouč Tomáš Kacovský trénoval Mirku Knapkovou a odjel na soustředění na Nový Zéland. Abych nemusela trénovat sama, šla jsem na Vyšehrad. Byla tam dobrá parta, víc holek v mém věku a zalíbilo se mi to. Na Slavii byly navíc problémy mezi trenéry, hádali se a mně se v takové atmosféře nesportovalo moc dobře.
Lucie Jiřinská se veslování věnuje devět let. Zdroj: Archiv Lucie Jiřinské
Nyní už ale na vodě moc času netrávíte. Z jakého důvodu?
Občas si nějaký závod zajedu, ale spíš pro radost. Důvody jsou dva. První, že jsem šla do kategorie žen a tam je méně soutěží a finanční podpora není tak velká jako v juniorech. Hodně lidí přestane veslovat v době, když mají přejít do dospělých. Podle mě je to proto, že se sejde hodně životních událostí – maturita, vysoká škola. To je druhý důvod. Lidé se musí rozhodnout, co chtějí, protože všechno dohromady stíhat nejde. Já jsem si také vybrala studium ekonomického oboru na České zemědělské univerzitě.
Nelákala vás vidina, že byste se mohla jednou podívat na olympiádu?
Nojo, lákala, když vidím ty idoly – Knapkovou a Ondřeje Synka. Ale já jsem takový pesimista a realista, takže myslím, že je to pro mě nedosažitelné.
Proč? Lucie Jiřinská získala mimo jiné i jedenáct zlatých medailí z juniorských mistrovství republiky ve veslování na tratích různé délky a bronzovou z Mistrovství Evropy v Kruszwici 2001 ve čtyřce bez kormidelníka. Na Mistrovství světa v Praze 2011 jela osmu a získala páté místo.
Neumím si to představit. Nejsem skifařka, jsem do posádky. A k tomu, abych se někam dostala, jsou potřeba další tři lidi. První rok v ženách jsme chtěly něco dokázat, ale dvě holky vůbec netrénovaly, kašlaly na to. My zbylé jsme se snažily, ale potom jsme se dohodly, že kvalifikaci na mistrovství světa ani nepojedeme. Ty holky nás tak naštvaly a tím to vlastně celé skončilo..
Zrovna nedávno jsem si prohlížela tréninkový deník a přepadla mě taková nostalgie. Ale potom jsem si vzpomněla, že bych tomu musela věnovat zase spoustu času. Je to dřina, fyzická i psychická. Ten sport vypadá lehce, když se na něj koukáte třeba v televizi, ale je to opravdu náročné. Když jsem byla v nejlepší kondici, nacvičovala jsem od šesti ráno, ještě než jsem šla do školy. Potom mě kouč odvezl na vyučování, a po něm zase trénink. Přišla jsem domů večer, snědla co se dalo a šla spát. A od rána zase ten samý koloběh
Liší se letní tréninky od zimních? Chodíte na Vltavu třeba i v lednu?
Když už jsou na řece kry, tak se nechodí, to by se zničila loď. Ale dokud není led, tak ano. Akorát jdeme více nabalení. Mně to ani nevadilo. I když jednou jsme se cvakly na začátku března, to bylo hrozné. Nemohla jsem se v té ledové vodě ani nadechnout, potom jsme byly všechny nemocné. Ale jinak se tréninky neliší, dělá se všechno — běhání, trenažér, posilovna, plavání, doplňková cvičení jako třeba jóga.
Jaký je váš největší zážitek z veslování?
Mistrovství světa v anglickém Etonu v roce 2011. Zkoušely jsme olympijskou trat´. Bydlely jsme v olympijské vesničce, spaly jsme v postelích, kde rok na to spal třeba Michael Phelps. Byla tam skvělá atmosféra a spousta fanoušků. To se v Česku moc nevidí.
Jak to tedy chodí u nás?
Jediný závod, který je v Praze propagovaný, jsou primátorky. To je potom celé nábřeží plné. Je tam úplně jiná a výjimečná atmosféra. Jinak mi přijde, že tady moc lidí veslování ani nezná. Na soutěže se chodí většinou dívat maminky, tatínkové, babičky.
